13. srpna 2019

Do Asie a zase zpátky - napsal Yakeen


Včera se náš Karlos stal prvním psíkem z Hluboké u Žihle, který navštívil Asii. No, strávil tam jen dva půldny a jednu noc, tak snad se s tím nebude příliš chvástat.
Ale to předbíhám.
Nejdřív se musím zmínit o Tatarstánu a jeho hlavním městě Kazani. Kremlin na kopci, kolem kterého bylo město vybudováno, je několik posledních let ozdoben krásnou mešitou, která se jmenuje podle jedno statečného muslimského obránce tatarské státnosti. Tataři to s Rusy neměli lehké ani za cara a už vůbec ne za bolševika. Teprve po pádu SSSR se nadechli ke svobodě a zmíněná mešita je toho důkazem.
V areálu hradu - kremlinu je ale samozřejmě i pravoslavný kostel a nad jednou budovou i pěticípá rudá hvězda. Společná koexistence působí klidně a věrohodně.
Nejkrásnější sakrální, tedy spíš multisakrální stavbu jsme ale našli až za Kazanem. Templ všech náboženství je dílem, které z příkazu pána staví již od roku 1995 dva bratři a dílko je to velkolepé nejen zvenku ale i zevnitř.
Pak už konečně Ural. Nechtěli jsme přijet nudnou silnicí do Permu, a tak jsme zahájili inspekci ruských přívozů.
První měl porouchán tlačný člun a posádka nevěděla, kdy bude opraven. Zavtra nět! Tím jsme si při objíždění řeky směli prohlédnout romantické kouty v předhůří Uralu. Nenechali jsme se odradit a druhý den zkoušeli další přívoz. Přijeli jsme ráno k řece a z druhého břehu lodička opravdu přijížděla. Ale byla malá. Personálnaja. Dlja mašiny prijedět ve čtvěrtok. Bylo pondělí. K třetímu přívozu to bylo dalších cca sto kilometrů ale ten už jel. Byl to spíš trajekt. Řeka Kama měla v tom místě dobře čtyři kilometry. Když jsem nad její šíří žasnul slovy: kakája balšája, jeden místní nám vysvětlil, že v jiném místě má i 38 km!
Pak přišlo první Uralské džípákování.
Bylo po dešti.
Některé brody se nedaly.
Některé jo.
No stejně jsme se po 20 km a asi třech hodinách museli vrátit. Zjištění, že i když se dá nějaká cesta vygůglit, že to ještě neznamená, že je průjezdná, bylo zdrcující.
Otřáslo to mými plány jet 1200 kilometrovou cestou, kterou jsem našel na Google maps, přes les, do Archandělska. No budu se muset před tím přece jen poradit s místními.
Když jsme se tedy z prvního Uralského lesa vynořili zpět na silnici, bylo to tak tak chytit poslední večerní prohlídku ledových jeskyní v Kulguru.
Ráno jsme v Kulguru našli dům stojící na střeše, a tak nějak nám to zapadalo. Naše letošní Expedice je v mnohém protikladem loňské cesty do Íránu, a to především co se týká interakce s místními.
Rusové nás opravdu ignorují. Nikdo se s námi nedává do řeči, a to ani když my začneme. Dobře odpoví, ale to je vše. To vysvětluje, proč tento národ je proslavený pitím kořalky. Možná to je jediný způsob jak dokážou být osobní.
Tak takhle si již několik dní stěžujeme jeden druhému a oba tím pádem Existenci, ale protože jsme dnes pozváni na oheň, k sousedům v kempu u řeky, možná, že zítra budeme mluvit jinak.
Dnes spíme nedaleko gulagu Perm - 36, který fungoval od roku 1946 do roku 1987! Když jsme dnes večer přijeli, byl již zavřený. Proputinovský gubernátor z Jekatěrimburku této památce zločinnosti komunistů nefandí, dokonce ruská televize odvysílala lživou reportáž, která tvrdila, že se v tomto místě oslavuje fašizmus.
Po cestě sem jsme viděli pozoruhodný dům pana Kirisova. S výzdobou začal v roce 1956 a dokončil ji v roce 1967, k 50 výročí bolševického puče.
V tom roce jsem se narodil a děti na domě mávají nad hlavami textem písničky, kterou jsem se jako dítě učil, a která mně tehdy dojímala k slzám. Analogické souvislosti mně dojímají do teď.
Nechť srdce mé je pro to vše dost široké.

Žádné komentáře:

Okomentovat