31. srpna 2019

Chlupáč k pohledání – napsala Jana Faitová

,,Šimone, ty zvíře hnusný, pusť to!!“ křičím a pohledem metajícím blesky chci zastavit našeho kokra. Je sobota, máme pozvané sousedy a budeme opékat. Uzeninku a zeleninu jsem už úhledně narovnala na stůl, jen chleba chybí. Tu nádhernou celožitnou večku chleba teď drží v hubě náš zlatoušek a chce si s námi hrát na honěnou.
,,Aůůůů, to bolí!“ řve manžel a válí se po trávníku. Hned při činu chtěl krádeži zabránit nastavením dolní končetiny, ale vehementním pohybem si napasoval nohu od stolu mezi malíček a prsteník levé nohy.
Malíček zlověstně černá. No výborně, jen co doženu psa a upeču nový chleba, tak ještě zajedu na chíru, myslím si. Plány na poklidné odpoledne se hroutí.
,,Ahooj, kde to vázne?“ zdraví nás sousedka, právě procházející brankou v plotě k nám na zahradu.
,,Evóóó zavřííí!“ volám už jen tak do větru. Šimon byl rychlejší, využil situace a už si to bez propustky maže i s večkou chleba na Litomyšl. Bleskově hodnotím situaci, manžel lazar, sousedka těhotná. Jsem tedy jediná, kdo dává ruce na bradavky a následuje našeho hunda. Běželi jste někdy v korkáčích?! Vyzula jsem je okamžitě. Návštěvníci našeho kouzelného kraje tak měli možnost potkat na silnici zvláštní dvojici. Falka s vlajícíma ušima, zakousnutého do neidentifikovatelného předmětu, následovaného bosou, napůl oděnou, rozcuchanou ženštinou. ,,Děti, to byla asi chytrá horákyně,“ říkali nejspíš rodiče svým potomkům v autech. Někteří přibrzďovali, chtěli možná společné foto.
,,Proboha, kdy ten úprk skončí? Musím však běžet, přece nenechám naši sabaku přejet nebo zastřelit od myslivců! Bydlíme hned vedle lesa,“ samomluvím k sobě. Po kilometru běhu náš miláček zahne na polňačku. Na tuhle trasu je zvyklý z večerních vycházek. Teď si snad konečně lehne pod šípek či smradlavý bez a dopřeje si odpírané sousto, utěšuju se. Stalo se. Počkal na mě pod třešní. Patnáct kilo uslintané živé váhy jsem s vypětím posledních sil donesla v náručí zpět na zahradu. Bez obojku a vodítka jsem nechtěla riskovat další závody.
Pravda je, že moje hostitelská role skončila, dřív než jsem do ní stihla nastoupit. Zbytek dne jsem strávila v houpací síti, s hlídačem u svých nohou. Na jídlo nebylo ani pomyšlení, hlava mi třeštila a srdce chtělo ven z těla. Z dálky jsem poslouchala vtípky a řehot sousedů. Ještě, že si dobráci přinesli svůj chleba. Jen občas jsem se odplížila do mrazáku pro další sáček zeleniny pod svíčkovou, to pro manžela jako obkládeček na meganafouklý malíček.
A tomu nebudete věřit... Tečku za dnem udělal pro změnu zase náš čtyřnohý přítel. V nestřeženém okamžiku pozřel poslední dvě šunkové klobásy s 98 % masa. ,,Musel jsem se obsloužit sám,“ říkal jeho vyčítavý pohled. ,,No co, chleba už jsem měl, jen s tou uzeninkou jste na mě dnes nějak zapomněli.“

Žádné komentáře:

Okomentovat