19. července 2019

Ztlumte televize, ztište svět – napsala Jana Faitová

,,Neopouštěj mě, Pierre!“
„Musím, mé srdce má už jiný přístav,“ slyším za zdí pokoje. Děsím se, že si Pierre snad dovolil někoho v lázních opustit.
Vzápětí mně dochází, že hlasy produkuje na plné pecky puštěná televize u sousedů našeho lázeňského domu.
 Jsem rozmrzelá rychlým probuzením. Cítím se jak po koťatech. Ke všemu začínám rozpoznávat další monology. Ozývají se ze všech stran.
„U havárie na pětatřicítce zasahují hasičské sbory a záchranáři,“ slyším za zdí dál od postele. „Šílený střelec drží v domě rukojmí, o úspěchu akce budou rozhodovat vteřiny,“ pokračují zprávy jako z černé kroniky.
Obávám se, že těch je záměrně většina; jen pro úlevu příběh roztomilých zvířátek a zase šupky dupky k mordu nebo jiné slotě, abychom si jako nemysleli, že život je peříčko. To jsou teda lázně, povzdechnu si a slyším, že v Paříži hoří katedrála. Strojím se a co nejrychleji chci opustit pokoj, jdu si ven pro sluneční koupel.
„Góóól, góóól!“ zastihne mě v předsíni řev s fistulí sportovního komentátora, opakovaný tím, kdo bydlí nade mnou. Tedy, bezohlednost některých lidí opravdu nezná meze. Čím míň je co říct, tím je to hlasitější.
S dojetím vzpomínám na rok 1998, kdy jsem byla v jedněch západočeských lázních. Léčilo se tam vzduchem, vodou, sluncem a hlavně klidem. Na pokojích bylo slyšet jenom ticho, protože televize stála jedna jediná v televizní místnosti. Esmeraldino kvílení poslouchali jen ti, kdo chtěli. S fotbalem a zprávami to bylo stejné.
Ve 22 hodin se televize vypínala.
Nutně jsme se potřebovali vyspat před dalším dnem plným procedur. Nikdo si nepřál zbytečně si jitřit nervy. Vždyť právě kvůli nim jsme tam byli z toho bláznivého světa kolem posláni doslova všichni. Myslím, že personál nevyjímaje.

Žádné komentáře:

Okomentovat