Tajuplná hlubina - napsala Klára Valentová

Najednou proti mně plave žralok. Přímo proti mně. „Tak teď se uvidí kdo z koho, hochu,“ říkám si a tvrdošíjně neuhýbám. Vzdálenost mezi námi se zkracuje. Těsně, teprve pár desítek centimetrů přede mnou žralok změní směr.

Mířím k loďce na konci dřevěného mola. Po cestě si všimnu malého kluka. Sedí na kraji, ukazuje do vody a nadšeně něco povídá svému kamarádovi. Vytahuje z kapsy lanko a hází ho do vody. Moře je tyrkysové a průzračné, až oči přecházejí. Pohodlně usazena v loďce jsem zahlédla hejno rybek.
Kdo ví, jestli chytá večeři nebo jen lelkuje. Místní děti mají všelijakou zábavu.
Jedu na výlet do Modré Laguny, vzdálené asi hodinu a půl jízdy touhle bárkou.
Nejdříve musíme překonat jednu z největších lagun na světě v korálovém souostroví Rangiora, které patří k Francouzské Polynésii.
Prý nás čeká krásný výlet a šnorchlování. Na to se těším nejvíc.

Potápění v této oblasti prý patří k těm nejlepším na světě. Cesta se táhne a kromě několika ptáků a létajících ryb nic zajímavého neregistruji. Zvedá se vítr a vlny jsou větší a větší. Jak do nich loď naráží, nepříjemně nás několikrát ohodí mokrá sprcha.
„Už abychom tam byli...“
Konečně motory lodí utichají a přirážíme k ostrůvku. Okolo nás se mihá spousta trojúhelníkových ploutví. Tuším a nevěřím.
Žraloci?
Ano!
Černocípí. Menší, ale i větší.
„Tady jdeme šnorchlovat?“ vyděšeně se ptám průvodce.
Potutelně se zasměje pod fousy: „Ne ne, nejdeme. Jdeme tady na ten ostrov a tam je ta modrá laguna. Uděláme vám oběd a šnorchlovat pojedeme až později, až se budeme vracet.“
Trošku mě uklidnil, ale i tak musíme z lodi. Sice již na mělčině, ale i tak.
Těsně vedle nás totiž dál proplouvají menší žraloci, kterým mělčina stačí k pohybu.
Ani nedutám. Dělám, že je nevidím a úprkem si to mířím na břeh. Až na souši se uklidním.
Abych na ty potvory nemusela myslet, pomáhám posádce lodi s přípravou oběda: syrový tuňák, kokosové mléko a limetka. Lahodná místní specialita – poisson cru. Pečeme i kokosový chléb.
Všude okolo nás se rozprostírá nejmodřejší hladina – Modrá laguna. V pravé poledne pozoruji zvlněné písčité dno s drinkem v ruce. Z břehu mi nevadí, že tu a tam kolem proplouvají malinkatí žraloci. Kýčovitý katalogový pohled.

A pak už balíme, uklízíme oběd a skvěle osvěžení se vydáváme na cestu zpět. Konečně! Těším se na to šnorchlování. Vyrážíme směrem k loďce. Opět za přítomnosti trojúhelníkových ploutví vylézáme na loď. Ale nejedeme daleko. Uprostřed největšího rejdění žraloků najednou zastavíme.
„Tak můžete,“ říká náš kapitán.
Všichni se na něj nechápavě podíváme, pak se pohledem zkontrolujeme navzájem, jestli jako rozumíme dobře.
„Ano, běžte šnorchlovat. Ale rychle!“
Povel „rychle“ ve mně probudil jakousi poslušnost. Masku, šnorchl, ploutve …vše mám.
Řadím se za prvních pár odvážlivců a skáču. Propadám se do modré hlubiny a ani nedutám, když vedle sebe spatřím pět, ne deset, možná i dvacet žraloků. Připadají mi velcí, ale jejich skutečné rozměry nedokážu odhadnout.
Krve by se ve mně chvíli nedořezal.
Bojím se vzdálit od lodě. Snad proto, kdyby mě některý pokousal, tak aby ti, co zůstali na lodi, měli lepší podívanou.
Plavu tam i zpět a žraloků je čím dál tím víc.
Najednou si uvědomím, že okolo mě krouží. Vybavuji filmové scény, kde žraloci začali kroužit okolo své kořisti před jejich útokem.
„Tak, to bude můj konec,“ říkám si.
Ale nic se neděje. Navzájem si na sebe zvykáme. Zkouším se potopit i hlouběji a podívat se na ty, kteří plavou více u dna.
Najedou pluje jeden kousek přímo proti mně.
„Tak uvidíme kdo z koho, hochu,“ říkám si. Tvrdošíjně jsem neuhnula a plavala proti němu. Pár desítek centimetrů přede mnou žralok uhnul. Vyhrála jsem! Jsem na sebe hrdá a už si plavání s žraloky užívám.
Detailně si je prohlížím, ale přeci jen... respekt zůstává.
Jak jsme se rychle do vody dostali, tak rychle nás kapitán zase svolal na palubu. Asi věděl, kdy je ten správný a bezpečný moment si s nimi užít a kdy už je čas odejít.
Prý nás čeká to šnorchlování.
Jenže ve mně zůstalo nadosmrti ne to krásné šnorchlování s nádhernými barevnými korály, které jsme zažili posléze, ale to nebezpečné, adrenalinové, nečekané, se žraloky černocípými.