31. července 2019

Dál na východ - napsal Yakeen

Vladimír měl Olgu rád, a nejen to, on ji navíc obdivoval. Dokázala o svobodě a lidských právech mluvit tak, jak by on, tichý a pracovitý kluk ze zapadlé vesničky, nikdy nedokázal. Než ji poznal, ani o věcech, kterými ona žila, nepřemýšlel. Když Olga poprvé přijela ze stáže z Holandska a vyprávěla o tom, čím se zabývají tamní studenti, žasnul. Bylo to jako zpravodajství z jiného světa. Vladimir byl vychován ve strachu a poslušnosti, ale láska a obdiv k Olze ho pomalu osvobozovali.

Když se Olgy milovaná Alma mater, znelíbila diktátorovi, její dny byly sečteny. Již žádné stáže, žádní zahraniční lektoři. Žádné výměnné pobyty. Olga a mnozí její kolegové infikováni odvahou a svobodou protestovali. Psali, žádali, chtěli vysvětlení. Dostali ale jen vyhazov a zákazy studia.
Když po trochu osamělém a smutném protestním shromáždění před Palácem republiky šli Vladimír a Olga domů, měl ji pro její odvahu a nezdolnost snad ještě raději než kdy jindy. Najednou vedle nich zastavilo auto. Obyčejný starší Renault, jakých po Minsku jezdí spousta. Chlápek v civilu vyskočil a beze slova začal rvát Olgu do auta. Mohl Vladimír zareagovat jinak, než že ho chytil za ruku, a když ho útočník hrubě odstrčil, že mu dal jednu pěstí?
Byla to tajná policie diktátora Lukašenka. Olga dostala dva roky za pobuřování a Vladimír čtyři za napadení veřejného činitele.
Tenhle příběh je jen pár let starý, a když jsme vstoupili do země hraničním přechodem v Brestu, ani nic o nesvobodě nevypovídalo.
Pravda, prohlídka byla důkladná a na hranicích místním občanům vážili celníci vše co si z Polska dováželi, a hned jim to zdaňovali. My jako cizinci jsme si museli pořídit do auta chytrou krabičku, která nám počítala používání silnic a tím i kontrolovala, kde jsme. Země vypadala však bohatší než Rusko a na ulicích města byla celá ta západní parta, co se objeví všude, kde lidi mají nějaké jen trošičku zajímavé peníze. Víte kterou partu myslím. MacDonald, Apple, Mercedes a další. Takže z počátku jsme nic netušili.
Brest převálcovaly armády kde koho, a v poslední válce Sověti, Němci a pak zase Sověti. Jenže ti už neodešli a gigantickým pomníkem jim do dneška vnucují myšlenku, že je osvobodili. Je to určitě jeden z největších kusů betonu co jsme kdy viděli.
Bělověšskája Pušča, národní park ve kterém se prý pohybují zubři, byl běloruský Disneyland, který jsme po procházce na vyasfaltované cyklostezce rádi opustili. Nejeli jsme se ani podívat do srubu dědy Mráze, ani nešli do ZOO. Na to nás neužije.
Naopak, na cestování po vedlejších silnicích ano. Co v Bělorusku bije do očí je čistota a pořádek. Nikde ani smítečko. Vesničky u cest vypadají stejně romanticky jako po celé Rusi. Roubenky s krajkovím kolem oken.
V pevnosti Mir právě probíhala rekonstrukce nějaké bitvy. Střílení z děl rozklepalo Káju tak, že jsme byli rádi když jsme odjeli, i když pevnost byla pěkně opravená.
Stejně tak upravené byly i zahrady v Najviši.
Pak jedna z mnoha nocí v přírodě a Minsk. V Minsku po druhé světové válce zbyla jen hrstka budov. Chvíli se dokonce uvažovalo, že se nebude opravovat, ale pak Stalin rozhodl, že se postaví jako ukázka sovětského urbanismu. Stalo se. Široké bulváry a sovětský klasicistní styl, který je snad ze všech projevů bolševizmu, tak ještě nejsnesitelnější.
V historickém jádru jsme načapali japonského režiséra a kameramana, jak točí reklamu na nějaké kafe, a sami si jedeno dali v Paul's. vlastně nás v tu chvíli již Bělorusko trochu nudilo a Minsk speciálně.
Odjeli jsme proto k jezernímu národnímu parku do Braslavi, a tam druhý den potkali Irinu a Ilju. Irina báječně mluví anglicky, a od ní je i příběh z úvodu. Pracuje jako psycholožka a má soukromou praxi.
Vyprávěla o státních zařízeních pro duševně nemocné, které jsou horší než kriminál, o tom jak všichni ví, že volby jsou manipulované, o lidech co živoří z dvou, tří set dolarů měsíčně v zemi, kde ceny jsou podobné našim. O strachu lidí i o bohatnutí těch, co drží hubu a krok.
Jezdili jsme na loďce a povídali si a večer grilovali.
Po dvou dnech u jezera jsme chtěli opustit Bělorusko směrem do Ruské federace. Bělorusko však s Ruskou federací má bezcelní unii, a proto Rusové s výjimkou jediného přechodu, všechny ostatní pro nebělorusi uzavřeli. Museli jsme se tedy od hranic vrátit a do Ruska jsme vstoupili o den později, z Lotyšska.
Stejný nápad ale mělo i asi dvacet motorkářů z Holandska a než je všechny s ruskou důkladností a azbukou zapsali do systému, strávili jsme tam osm hodin. Zajímavým exotem byl německý chlapík cestující sám v báječně zrenovované Ifě.
Další den jsme prázdnou zemí jeli do Moskvy, přespali před ní a druhý den viděli Kreml, Mauzoleum a chrám Vasila Blaženého.
Kreml vypadal menší než byl v mých představách, ale to asi proto, že ty vznikaly ještě v době, kdy jsme byli ruskou gubernií. U mauzolea nikdo nestál a já doufám, že toho vrahouna už konečně zahrabali, no musím to ještě vygůglit. Chrám s cibulovitejma věžema byl tak barevný a dokonalý, že si teď trošku myslíme, že je z umělé hmoty. Ale cedulku Made in China jsme nikde nenašli, takže tvrdit to nemůžeme, i když podezření zůstává.
Naše Míca na nás čekala jen pár metrů od Rudého náměstí na jednom z nejvíc nóbl parkovišť v Moskvě, před hotelem Metropol. Když jsem přišli, tak zrovna něco vyprávěla jednomu Hummerovi, co stál vedle ní. Asi trochu přeháněla, protože Hummerovi úžasem div nevypadla světla. Bentley na druhé straně dělal, že neposlouchá, a placaté Ferrari se jí pošklebovalo kvůli nákladu na střeše. Nenechali jsme ji v tom dlouho, a hned večer jsme z Moskvy odjeli. (Cena za parkování zůstane naším tajemstvím.)
Možná, že každá země má svoji D jedničku. Ta ruská má opravdu ruské proporce. Z Moskvy do Nižného Novgórodu, je to asi tak 700 km a z toho půlku jsme strávili v zácpě. Nižnyj stál za to. Kremlin nad soutokem řek Oky a Volhy i staré město postavené ještě za cara.
Spali jsme za Nižnym a pak další Ruskou D jedničkou jeli celý den do Kazaně. No a dnes jsme zastavili u Svijažského ostrova na Volze, kousek před ní.
Bolševici postřílely před 101 roky a dvěma dny cara Mikoláše, jeho ženu, pět dětí, rodinného lékaře a služebnictvo. Bestiální zločin, zbrkle a krutě provedli ve sklepě jednoho domu v Jekatěrinburku pár dní před tím než město osvobodily Československé legie. Možná i právě proto. Ty na cestě do Vladivostoku, a tedy domů, postupně, ale bohužel jen na čas, osvobodily od bolševické pakáže prakticky celou Sibiř.
Tak tohle si po cestě googlíme. Protože jsme on-line a na stejných místech jako legionáři před víc jak stoletím.
Dodnes jsme ujeli 4649 km a jsme 2424km vzdušnou čarou od domu.
Zatímco píšu Satyjka maluje. Tam, kde dneska budeme spát, to vypadá takhle:

Ilustrace: Satya
 






































http://yakovo.blog.cz


Žádné komentáře:

Okomentovat