16. června 2019

Jak jsem se (ne)stala potápěčem – napsala Hana Kavalová

Když jsem si v zimě na procházce položila řečnickou otázku, zda bych si i já mohla udělat potápěčský kurz, vůbec mi v mých závitech nedošlo, co se v jiných závitech spouští. Dny a měsíce běžely jako voda v Nilu a než jsem se otočila, byl tady květen – máj, lásky to čas. Karel Hynek věděl moc dobře, co píše.
Na malém mošnovském letišti se ani mně nepodařilo ztratit se. Lehce jsem se domluvila a po odevzdání lodního kufru, kontrole pasu, batohu, kabelky a připravených svačin jsem byla vpuštěna na palubu inteligentních křídel.
Čtyři hodinky uběhly jako voda a má noha letos již podruhé líbala horkou africkou zem.
Ruku v ruce s mým šampiónem jsme jako zkušení egyptští matadoři vyrazili neohroženě vpřed v první linii. Ostatní sousedé z leteckých sedaček zůstávali daleko za námi.
Radostně jsme se zbavili svých prvních pětadvaceti dolarů za osobu ve jménu víz a nedočkavě očekávali vyplivnutí našich zavazadel z gumových tlam. Rychle dokoupit datovou kartu a můžeme hledat delegáta a autobus. U karet menší zdržení, neboť egyptští operátoři neuměli plynně česky. Než jsme se rozhlédli kolem, už jsme žádné známé tváře neviděli. Vyrazili jsme vpřed. A já už neviděla ani příruční batoh na rameni mého gentlemana. Pár vteřin překvapení a zalilo nás horko jako u ostravských vysokých pecí. Stačila maličkost. Vrátit se ke správnému stánku datového operátora, vzít zapomenutý batoh a jít hledat autobus, který by nás dovezl k resortu. „Jak jednoduché,“ řeknete si, když víte, že je to číslo 12. „Jak těžké!“, dojde vám záhy, když zjistíte, že daný autobus v pralese svých plechových kamarádů není touto kouzelnou číslici označen. V praxi to znamenalo, že ti dva splašenci, kteří z letadla předběhli davy, byli těmi samými davy doprovázeni vražednými pohledy, když nastupovali do autobusu jako poslední. Právě ti, na kterých se v 38 stupních rádo a ochotně čeká.
Svačina je sněděná, dovolená začíná…
Vybalit v krásném pokoji a první romantická procházka s nádherným úplňkem, koupajícím se v moři, jako bonus. Dny nicnedělání, ochutnávání jídla, nápojů, sebe.
Nadechování vůní květů, moře, života. Málem jsem v tom pohádkovém ráji přeslechla tu kouzelnou větu: „Tak v úterý přijede a udělá s tebou ten ponor.“
Uznávám, že moje „Aha,“ nepatří mezi top inteligenční odpovědi, ale navíc jsem se nezmohla. Jsem stressman. Vlastně stresswoman. A tak jsem od úterního rána seděla na toaletě a vypadalo to, že mě přepadla pomsta faraóna. Obavy, těšení a nervozita ze všeho neznámého vykonaly své. Strach chtěl udělat krok vzad, zvědavost krok vpřed, takže jsem byla jako solný sloup zaražená do země a přestávala mluvit. Když přestávám mluvit, je to něco jako žlutočerná páska na místě činu. Jako červená na semaforu. Jako černá vlajka u moře. Jako vykřičník kdekoliv… Prostě pohotovost, nebezpečí a výstraha největšího stupně. Pro mě i pro okolí.
Instruktorka byla velmi příjemná a báječná a tvářila se, že si vůbec nevšimla mých zoufalých pohledů, které říkaly „Vím, že to bude krásné, ale já bych snad raději domů.“
Upřímně se přiznávám, že bylo nad mé síly již jen nasoukat se do neoprenového oblečku. Vypadáte v tom sice velmi štíhle, ale kdybych se tak měla oblékat do práce, můj budík by musel řinčet snad ve tři hodiny ráno. A pak se šlo na instruktáž a školení. Moje zlatá Petruška byla velmi trpělivá a profesionálně se tvářila, že žádná moje otázka fakt není blbá. V uších mi ze všech bohatých informací neustálé zněly jen dvě – ta o tom, že jeden z miliónů může ohluchnout a že při rychlém vylítnutí nahoru se mohou roztrhnout plíce. Můj faraón se začal velmi rychle a intenzivně hlásit o slovo, což mi v neoprenu způsobilo něco mezi záchvatem zoufalého smíchu a posledních zbytků strachu.
Nasadila jsem si „vestu“ a „bombu“, „závaží“ a „brýle“ - tímto se omlouvám všem opravdickým potápěčům za zprasení správných termínů potápěčské výbavy - a šla. Šla jsem vstříc jednomu ze svým nezapomenutelných zážitků s pocity Jana Koziny směřujícího na popraviště.
Vzala jsem si své „baťovky“, jak jsem vtipně nazvala ploutve, do ruky, nasadila z posledních sil úsměv k vytvoření fotografie, věnované mé lásce, a v duchu si říkala: „A tak je to správné, i na poslední fotce se má člověk usmívat.“
Nahrbená pod tíhou závaží, kyslíkové bomby a strachu šourala jsem se vstříc podmořskému světu. A neustále si opakovala jako zaklínadlo jedinou větu: „Raku, ty blázne, čeho se bojíš? Vždyť moře, moře, tvá láska, ti ještě nikdy, nikdy neublížilo!“ Ještě pořád jsem se snažila usmívat, pokud se dá tak nazvat ten křečovitý výraz v obličeji.
První úleva přišla v moři, když se poněkud odlehčil náklad na mých zádech. Pak jsme trénovaly nasazování masky a zkoušely vyrovnání tlaku v uších na suchu. Prskala jsem do všech světových stran. Poté jsme se smočily jako při šnorchlování a já měla čím dál blbější otázky. A pak už jsem jen cítila, jak moje zlatá Petruška pochopila, že to dám, a že mě ovládá jen ten pitomý strach. A stáhla mě sebou dolů… První vteřinu, dvě jsem zpanikařila a pak jsem si řekla - „Klid, dýchej, dýchej a kochej se. Život ti dává dárek a nabízí ti ho na dlani. Tak se jen dívej, žasni, zklidni svou mysl a své tělo. A nezapomeň dýchat jen ústy. A nezapomeň vyrovnávat tlak v uších. A nezapomeň kopat nohami jako nůžkami…“
Bylo to… nádherné, krásné, nepopsatelné, úžasné, úžasňákové… A víte co? Dokonce jsem si v jednu chvíli řekla, že i kdybych tam zůstala, tak by se vlastně nic nestalo. Protože bych odešla ve chvílích absolutního štěstí. Jenže chudáci ti, kteří by za mě byli tam nahoře biti. A tak jsem se snažila zachovat si své bytí a těšila se nahoru. Ztratila jsem pojem o prostoru i čase. Uvědomovala jsem si jen svůj dech, stav beztíže, pokoru, krásu, nádheru, neopakovatelnost chvíle. A kdyby to jen trochu šlo, určitě bych se tou silou okamžiku rozbrečela….
A pak jsem najednou ve vodě uviděla slunce a měla pocit, jako bych stoupala nahoru po písčité stěně… a wauuu… byly jsme nahoře.
„Ty jo, ty máš snad syndrom dutých nohou,“ smála se mi Peťulka. „Vůbec jsi s nimi nekopala.“
A já blázen měla celou dobu pocit, že máchám nohama jako zahradnickými nůžkami. Nakonec jsem byla ráda, že nemám syndrom „duté hlavy“, neboť s tím se žije tady nahoře mnohem hůře.
Takže vážení: klobouk dolů před všemi potápěči. Před jejich umem, odvahou, zdatností, sílou, zvídavostí a přátelstvím.
Děkuji, lásko, za krásný zážitek. Děkuji, Peťulko, za to, že jsi zodpovědně vzala na chvílí můj život do svých rukou. A upřímně děkuji Tobě, Bože, že jsem se z toho vše nepo… No, však víte, co.

Žádné komentáře:

Okomentovat