1. května 2019

Tichá láska - napsala Hana Kavalová

Na zastávku jsem přiběhla na poslední chvíli. Hlavu jsem měla jako střep. Smlouvy, tabulky, faktury, čísla, opatrnost, preciznost, šílenost… prostě práce. Ještě se mi honilo hlavou, co jsem udělala, co jsem neudělala, co udělat musím…. všude shon.
Na ulici…. šum, směs hlasů, rachot odpoledních minut, cinkajících tramvají a nadávajících řidičů. Klasika bez klasika, chtělo by se říct…
Na zastávku jsem přiběhla v poslední chvíli. Celá udýchaná s hlavou v kabelce hledala jsem svou kartu na autobus, zmateně jsem se koukala po okolí a najednou zůstala stát. Vlastně, stála jsem už dobrých pár minut… Zůstala jsem zkoprněle koukat: přede mnou gestikulující pár, kluk a holka. Holka a kluk.
Hluchoněmí, krásní, zamilovaní. Neuvěřitelní. A najednou slyším zvonivý smích. A znovu a znovu, pak pár „obyčejných“ slov, znaková řeč, zaklonění hlavy a znovu ten smích, tak nádherný, osvobozující, milující.
Nastoupili přede mnou a seděli vedle. Hluchoněmý kluk a naprosto „zdravé“ nádherné děvče se smíchem jako voda z té nejkrásnější lesní studánky. Tak osvěžující, čistá a léčivá…
Seděli vedle a nebylo třeba slov. Nebylo třeba umět či rozumět znakové řeči. Stačilo se jen dívat a děkovat.
Zázraky kolem občas se protáhnout i uličkou v příměstském autobusu.
Stačilo tak málo. Obejmout svou lásku a dát jí pusu.
Stačilo tak málo, pohladit a zaklonit hlavu v upřímném smíchu.
Milovat se jen tak… v tichu.

Žádné komentáře:

Okomentovat