29. května 2019

Jak to vidí opona - napsala Anna Vocelová

Většinu času jen tak splývám a čekám na svou dramatickou chvíli. Když přijde, všichni upírají zrak jen na mě, což si náležitě užívám.
Z rubové strany vnímám nervozitu a trému komediantů, kteří si ještě na poslední chvíli přejí „zlom vaz“, cítím vůni barevných líčidel, lepidel na vousy i kulis zhotovených z dřevotřísky, z lícové pak zvědavost stovek očí těkajících zprava doleva a zase zpátky. Užívám si, jak si mě prohlíží, jak obdivují můj šarlatový samet s jemným vzorkem, zatímco já něžně hladím prkna, která znamenají svět.

Zaplatili několik stovek za to, aby se přenesli z každodenní rutiny do jiného světa, kde své osudy nemusí žít oni, ale mohou jen sledovat, jak se lopotí jiní. První dvě zvonění mě nechávají v klidu, při třetím už začínají být všechna má vlákna rozechvělá, poslední opozdilci usedají na svá místa. Nemůžu se dočkat, až svým rozestoupením sjednotím prostor jeviště a hlediště a budu v klidu nasávat emoce rozprostřené po celém sále. Někdy se zaposlouchám do smíchu masy diváků, jindy cítím jejich úžas, soustředění, strach, dojetí. No, nenudím se.
„Paní v červených šatech, Vy jste neslyšela upozornění, že si máte vypnout své mobilní telefony?“ rozčiluji se, když slyším první drnčení. „Vy se to snad nikdy nenaučíte.“
„Pane v modrém svetru s jemným proužkem, netvařte se tak otráveně, snad jste tady dobrovolně. Nebo vás sem snad odvlekla manželka násilím?“ zeptala bych se nejraději muže v druhé řadě uprostřed, ale nemůžu, musím dělat, jako bych si ničeho nevšimla.
Oči mám prostě všude, ale nikdo si to neuvědomuje. Taky si myslíte, že jsem kus hadru po stranách jeviště? Ale to se mýlíte, já mám totiž svou duši. Duši, kterou by mi leckteří z vás mohli závidět.
„Copak pláčete, paní v lososovém kostýmu, připomnělo vám to snad něco z vlastního života?“ zajímalo by mě.
„Nesmějte se jí, sousede, máte ji utěšovat, ne zlehčovat to, co prožívá.“
Představení končí.
„Tleskejte, tleskejte,“ pobízím diváky, „ať si můžu pořádně užít svou chvíli slávy.“
Poslechnou mě a tleskají. Herci přichází, klaní se, odchází, já se zatahuji. Nadšení neutichá, opět oddaluji své dvě poloviny, abych dopřála trochu té světské slávy těm, kteří dvě hodiny bavili diváky, zatímco já se na svůj výstup připravovala.
Nejoblíbenější herečky dostávají květiny, nejsympatičtější herci něco ostřejšího. Lidé vstávají a tleskot neutichá. Opakuje se to několikrát. Už mě to skoro přestává bavit, přeci jen jsem starší kus a přemíra pohybu by se na mě mohla podepsat.
„Už netleskejte, ať nám herci moc nezpychnou!“ rozkazuji v duchu.
V tom potlesk pomalu utichá. Sál se vyprazdňuje a já se těším, že si trochu odpočinu. Nečeká mě fronta u šatny, cesta vlakem domů, já jsem totiž doma tady. V divadle. A jsem tady moc ráda.

Žádné komentáře:

Okomentovat