23. dubna 2019

Procitnutí – napsal Bořivoj Beránek

Zoufale volal o pomoc, pak se znovu ponořil. Nevnímal, že mu chybí kyslík. Až v poslední chvíli ho pud sebezáchovy opět vyhnal nad hladinu. Věděl, že má poslední minutu, možná dvě, pak už bude pozdě.
Zachvátila ho panika. Netušil, jestli hledá na správném místě. Přesto přemohl strnulost a zkoušel to dál. Další vynoření špatně odhadl a vdechl moře. Voda v plících ho dávila. Chvíli se zmítal ve vlnách, ale začal s nimi prohrávat. Vyčerpán zápasem klesal pod hladinu. Ztrácel vědomí.

x x x

„Mám vzít nafukovací lehátko?“
„Neptej se mě na takový blbosti, prosím tě, a vem si, co chceš.“
Jeho reakci raději přešla mlčením, ale po chvilce to zkusila znovu: „Půjčíme si tam auto? Říkali mi, že stojí za to projet celý ostrov.“
„Hele, ta dovolená byl tvůj nápad, tak si to naplánuj podle svýho.“
Jiří přemýšlel nad tím, jak rád by zůstal doma. Jediné, co ho lákalo, bylo vidět Krétu. Ale odletět tam bez dětí a bez kamarádů jen s Janou mu připadalo jako vysoká cena za tenhle poznávací zážitek. Měla to být po mnoha letech jejich první společná dovolená. Prý aby si ujasnili, co k sobě vlastně cítí, a oživili skomírající vztah. Jemu ale přišlo zbytečné oživovat něco, co považoval za mrtvé.
Po těch letech manželství už toho měl plné zuby. Často si připadal jako chycený v kleci, ze které nemůže ven. A podobně stísněný pocit měl z dovolené, která je čekala. Opět si připadal nahnaný do něčeho, z čeho nemůže utéct. Anebo ano, ale za cenu vážných následků, o které nestál. Aspoň zatím. Přesto měl za to, že se blíží chvíle, kdy jimi bude ochoten zaplatit za možnost vystoupit z vlaku, jehož směr ani rychlost mu už dávno nevyhovovaly. A opravdu nevěřil, že na tom může něco změnit deset dní společně strávených v Řecku.
„Fakt nemůžu jet s vámi?“ ozvalo se z dětského pokoje.
„Broučku, vždyť už jsme to probírali. Budete teď deset dní u babičky, my s tatínkem chceme být pár dní sami. Slibuju, že až přijedeme, vynahradíme si to.“
Hmm, klidně bych ho vzal s sebou, když nechce s Matějem k babičce. Aspoň bych měl parťáka na ryby, prolétlo mu hlavou. Vůbec netušil, co si se svou ženou bude deset dní povídat. Ještě že si ráda čte, napadlo ho, a instinktivně začal hledat v knihovně, co bude číst on, aby se nenudil.

„Naložil jsi tu tašku u dveří?“ zeptala se Jana druhý den ráno, chvíli potom, co nasedli do auta.
„Jakou tašku zase?“
„No, vždyť jsem ti říkala, že jsem ji tam připravila. Jsou tam hračky pro kluky.“
„Hergot, na co na všechno mám ještě myslet?! Tos ji nemohla naložit sama?“ procedil Jiří mezi zuby a šlápl na brzdu.
„To nevadí, u babičky nějaký hračky máme,“ pronesl mladší Kubík ve snaze zastavit další rodičovskou hádku.
Ale to už jeho táta otáčel auto a vraceli se.
„Doufám, že je to opravdu všechno a nevzpomeneš si za chvíli zase na něco!“ vyštěkl Jiří, když se znovu rozjeli.¨
„Jestli na tu dovolenou tolik nechceš, zůstaneme doma,“ prolomila ticho Jana, když vyložili děti u jeho rodičů.
„No tak na to je už trochu pozdě, ne? To jsi mohla říct dřív…“
Jana už další výčitku nesnesla a v očích se jí objevily slzy.

Když vystupovali z letadla, dýchlo na něj příjemné vlhké horko. Ve vzduchu cítil moře. Díky šampaňskému, které s Janou vypili během letu, z něj spadl pracovní stres, dokonce se začal na dovolenou těšit.
Už dávno nevnímal svou ženu tak jako před patnácti lety, kdy se poznali. Vzpomněl si na tu štíhlou krásnou brunetku, které podával volejbalový míč. Jejich pohledy se tehdy potkaly jen na moment, ale on okamžitě věděl, že ji chce. Večer už spolu seděli v baru na pláži. Setrvali tam až do půlnoci a stále si měli co povídat. Pak se šli vykoupat do moře. Tu noc se rozloučili pouhým polibkem, ale po pár dnech už opouštěli Kypr jako zamilovaný pár. Ona skoro zapomněla na kamarádky, se kterými tam přiletěla, a on zase na svou partu baskeťáků. Tehdy vnímali jen jeden druhého.
Skrz sluneční brýle si teď svou ženu prohlížel. Její havraní vlasy lehounce čechral jemný vánek a bílá košile jí volně splývala přes letní kalhoty. Usmála se na něj a okolo očí se jí rozběhly jemné vrásky. Je to pořád pěkná ženská, ten šmrnc neztratila, spíš naopak, prolétlo mu hlavou. Najednou mu připadalo, že s přibývajícím věkem na kráse ještě získala. Zdála se mu najednou šťastná a vyrovnaná. Nevzpomínal si, kdy ji naposledy takhle viděl. Vzal ji kolem pasu, což už dlouho neudělal.

„Nic nevybaluj, pojď se radši projít na pláž,“ řekla, když položil svůj kufr v hotelovém pokoji na stůl hned vedle šampaňského se dvěma štíhlými skleničkami, a hodila své věci ledabyle na postel. Překvapeně se na ní podíval, ale neřekl nic. Doma musela mít pořád všechno srovnané a uklizené.
Přistoupila k němu a pohladila ho po vlasech. Pak mrkla na láhev vína.
„Otevřeš to, prosím?“
Prošla dveřmi na balkon, opřela se o zábradlí a zhluboka dýchala. Jiří na chvíli zůstal v pokoji a skrz otevřené dveře ji pozoroval. Připadala mu tak svobodná, bezstarostná. Jako by se každým kouskem svého těla oddávala tomu výhledu na nekonečné moře a na útesy v zálivu. Ano, taková kdysi bývala. Vzpomněl si na jejich poslední dovolenou, kde byli sami. Je to už dvanáct let. Potom se narodil Matěj a dva roky na to Jakub. Přemýšlel nad tím, jak celá léta pracoval od rána do večera, aby si mohli pořídit dům se zahradou. Jana se starala o kluky a domácnost a po večerech dělala účetnictví pro tři firmy. Když přišel z práce, chvíli si pohrál s dětmi a pomohl s koupáním. A potom padnul do postele jako zabitý. Většinou sám. Ona často seděla až do půlnoci u počítače, aby všechno zvládla do uzávěrky. Věděla, že její plat by chyběl. A taky nechtěla vypadnout z profese. Zbývaly jim jen víkendy, ale i ty dělili mezi práci na domě, resty v zaměstnání a občasné výlety s rodinou. A jednou za dva roky dovolená v Chorvatsku. Tak běžely týdny, měsíce a roky. Pořád dokola to samé. A najednou jsou tu. Sami.
Vyšel na balkon a přistoupil k ní. Vytržena ze snění nastavila skleničky.
„Tak na zdraví!“
„Na nás!“ pronesla tiše a přiťukla.
Společně pozorovali bílé plachetnice, plující po syté modři.
Když přišli na pláž, našli ji poloprázdnou. Většina lidí už odešla po celodenním koupání na večeři a ostatní se už pomalu chystali za nimi. Zuli si boty a bosýma nohama pokračovali k vodě. Vydali se po chladném vlhkém písku směrem k útesům. Ten výhled i šplouchající vlny působily na jejich mysl konejšivě. Mlčeli. Oba si užívali ty okamžiky a oběma se podařilo na chvíli vypnout. Vnímali jen šumění moře, slunce v zádech a lodě plující v dálce.

První večeři jim připravili při svíčkách s bílým ubrusem a číšníkem, který tu byl skoro jen pro ně. Seděli dlouho u stolečku s výhledem na přístav. Povídali si. Jiří najednou zjistil, že ještě stále mají o čem. Doma spolu mluvili málo. Oba si žili ve svém světě a oba věděli, co se od nich očekává. Znali své role i úkoly, a ty plnili. Domnívali se, že jdou po stejné cestě a stejným směrem, ale ve skutečnosti se vzdalovali sobě navzájem.
Před půlnocí se odebrali na pokoj. Chtěl jít spát, ale ona ho objala a políbila. Začala mu rozepínat knoflíky u košile. Náhle pocítil vzrušení a chtěl se s ní milovat. Tak, jako se milovali před lety. Položil jí na postel a ruku vsunul pod sukni mezi její hebká stehna a pomalu stoupal výš. Ucítil teplo a její vzrušení. Tu noc usínali mnohem později, než šli spát. A to se jim už dlouho nestalo.

Uplynulo několik dní, během kterých jídlo střídala pláž, koupání zase procházky, slunce měnili za stín a naopak. Četli mnohem méně, než Jiří předpokládal. Ranní procházky u moře doplňovaly ty večerní při západu slunce. A večery se sklenkou na baru pokračovaly na pokoji ve dvou.
Pátý den leželi na pláži a těšili se, jak půjčeným autem projedou celý ostrov. Jiří už přestal pochybovat, že má smysl hledat ztracený směr. Dokonce měl pocit, že ho skutečně nalezne. Že ho naleznou společně. Přemýšlel o tom, co udělat, aby to jejich dovolenou neskončilo, a co změnit na jejich životě, až se vrátí domů.
„Jdu se vykoupat, půjdeš se mnou?“
„Ne, já se budu ještě chvíli válet,“ usmál se.
„Dobře ty lenochu, zaplavu si sama, ale příště už tě ležet nenechám!“
Políbila ho.
Posadil se a sledoval ji. Líbily se mu její pohyby. A taky její pozadí v nových plavkách. Těšil se, až se večer zase pomilují. Pak se rozhlédl po pláži. Bylo tu mnohem méně lidí, protože foukalo víc než obvykle. Zmizeli rodiče s dětmi a zůstali jen ti, kdo měli rádi pořádné vlny, které vítr neúnavně posílal vstříc pobřeží.
Jiřího zrak se vrátil k jeho ženě právě v momentě, kdy se k ní blížila jedna z nich. Pohltila ji a ona zmizela pod vodou. Vlna přešla, ale Jana se nevynořila. Ztuhl hrůzou. V mžiku byl na nohách a běžel do moře k místu, kde svou ženu viděl naposledy, než se ztratila pod hladinou.

x x x

Otevřel oči.
„Už dýchá,“ řekl člověk nad ním lámanou angličtinou. Rozmazané obrysy se mu začaly zaostřovat. Skláněli se nad ním dva lidé, které neznal. Netušil, kde je a co se stalo. Otočil se na bok a vykašlal poslední vodu z plic. Pak uviděl písek kolem sebe a o kus dál moře. Vědomí se mu zjasnilo. Vyskočil a hnal se vstříc vlnám, které ho před chvílí málem zabily. Zadrželi ho.
„Nemá to smysl,“ uslyšel čísi hlas za zády. Ještě chvíli se snažil vysmeknout a utíkat dál. Potom teprve pochopil, co mu řekli. Podlomila se mu kolena a přestal se vzpírat. Došlo mu, že mají pravdu.
Seděl na břehu. Čekal, až potápěči najdou tělo. Díval se na moře, které mu vzalo ženu. Ženu, kterou tolik miloval a už si ani nevzpomínal, kdy jí to řekl naposledy. Sledoval slunce, které pomalu klesalo za obzor. Brzy skončí den, který je tím posledním, který prožil s ní.

Žádné komentáře:

Okomentovat