28. března 2019

Duše č. 1972 - napsala Eva Bílková


Ani za sebou nestačil zavřít dveře a už to dostával.
„Adame, pro Boha, koho jste to zase tahali z průseru? Máš ji motivovat, aby se starala o svou unavenou duši. Sakra, to jí nemůžeš do té hlavy dostat, aby už nikomu nepomáhala? Aby se soustředila na sebe?“
Adam se pousmál nad zakletím „pro Boha“, ale pak zvážněl a po pravdě řekl:
„Děláme na tom, opravdu. Sunu jí do cesty lidi, kteří jí prospívají, nechávám jí na internetu odkazy na knihy, které by si měla přečíst a opravdu se vylepšuje.“
„Ale pořád někde lítáte, pořád něco děláte, hlava jí jede i v noci, kdy by měla spát, neustále sleduje dokumenty z druhé světové války, řeší, jak je možné, že tak vyspělá země jako Německo mohla dopustit takové hrůzy. Teď jsem dokonce zjistil, že se začala zajímat o historii Číny a Japonska. To nám ještě chybělo. Jak má sakra po tom dobře spát? To jí nemůžeš přerušit signál?“
„To jsem zkoušel,“ odtušil. „Ale je chytrá, umí to obejít. Mám pocit, že je vždy o krok přede mnou.“
„Nevymlouvej se. Čumíš na to s ní. Dostáváš výtku. Potřebujeme jí zklidnit. Je nutné, aby se začala věnovat tomu, proč se její duše č.1972 vrátila. 46 let jsi měl volnou ruku, ale s tím je teď konec. Teď budeš pod drobnohledem. Každých 14 dní chci vidět pokroky. A už žádná dobrodružství. Zlom jí třeba nohu, ať je aspoň 4 neděle upoutaná doma. Odchod,“ zavrčel šéf a nedal mu prostor k diskuzím.

Žádné komentáře:

Okomentovat