6. března 2019

Bibi - napsala Asja Žilová

Kap, kap - do kýblu padaly kapky ze stropu. Tik - tak, přidávaly se ke kapkám hodiny na zdi. Pršelo. Bibi ležela na kavalci a čekala na maminku. Byla jí hrozná zima; matka zatopí v peci, až se vrátí. V pokoji nebylo nic zajímavého: u okna rozkymácený stůl, na stole dva talíře, dvě lžíce, dva šálky na čaj, vedle u stolu dva taburety, také rozviklané, které ji vždy kously do zadku svou škvírkou. Modrá truhla u protější zdi skrývala v sobě něco tajemného, k ní však Bibi neměla klíče a tak truhla zůstávala s tím svým tajemstvím nedotčená. Na peci kastrol, ve kterém vařila máti kaši a někdy i polévku, konvice, v které vařila vodu na čaj. Nic jiného v bytě nebylo.
Chtěla by jít ven, nebylo ale v čem. Tak ležela celé dopoledne v posteli s panenkou, kterou jí maminka ukutila ze staré punčochy. Namalovala jí oči, rty a nos - byla to jediná kamarádka, s níž mohla zavzpomínat na to málo, co poznala v létě, teplém jaru a podzimu. V zimě a dešti poznávala svět jen z okna a o tom se s panenkou nemusela bavit, vždyť to zná.
Na jaře, když už bylo tak teplo, že nepotřebovala kabát, maminka ji brávala do stepi podívat se na tulipány a posbírat divoký česnek. Tulipány někdy nesbíraly, maminka říkala: „Mají krátký život, jako motýlek, a stačí nám i jen pohled na tu krásu." Chodily na bachči (pole, kde se pěstovala zelenina) a sázely různou zeleninu a hlavně brambory a tykev, protože to se dalo uchovat až do jara. Léto a podzim byla nejlepší období. Zeleniny bylo dost, aby nehladověly, a té lékořice ve stepi také bylo habaděj, i syslí maso bylo dobré. Už aby bylo teplo.
Konečně přišla maminka, celá mokrá a studená. Bibi se schovala pod deku a čekala, až maminka zavolá: „Á, kde mám moji holčičku, kam se poděla, že by utekla?" Bibi vystrčila hlavičku a radostně se ozvala: „Tady jsem, tady!"
Za chvíli už v peci plápolal oheň, bublala krupicová kaše, matka vyndala z tašky homolku cukru. Protože ji nebylo čím rozsekat na menší kousky, máčely ji v čaji a tu sladkou šťávu cucaly, předávajíc z rukou do ruky ten trochu nahnědlý tvrdý a vzácný cukr; maminka vždy nechávala Bibi víc času na cucání. Potom maminka povídala pohádky a před spaním zpívala vždy jednu tatarskou ukolébavku, ve které prosila motýlka, který má lehká a krásná křídla, aby pověděl, co viděl na svých cestách, a jestli to, co viděl, bylo tak krásné jako on sám. V tu chvíli nebylo slyšet nudné kap-kap, tik-tak, a pokoj byl plný vůní lučních květů, lesních jahod, čistých vod, řek a tepla maminčina objetí.
Léto bylo jako každý rok, ale přineslo obrovskou radost: maminka koupila první zimní kabát pro Bibi. Bibi navlékla kabát a vyběhla na ulici, aby všichni viděli její kabát. Vrátila se radostná, tváře jí zčervenaly od horka. Za žádnou cenu nechtěla ten kabátek sundat a ulehla v něm do postele, objala panenku a zašeptala: „Teď můžeme chodit ven i v zimě." Potom maminka sehnala boty se šněrovačkou, které při chůzi vydávaly skřípavý zvuk. Dozvěděla se další, ještě radostnější novinku - ředitel školy udělal výjimku a dovolil jí chodit do školy. To opravdu byla výjimka, Bibi bylo jen pět let.
Doprovod do školy ona nepotřebovala: za prvé - maminka byla učitelka a za druhé - škola byla blízko domu. Slabikář, sešit pod paží, nové boty se skřípotem, nevadí, že ještě není zima, bosky do školy chodit nemůže.
Ve třídě bylo hodně školáků. V každé lavici se sedělo po čtyřech, bylo těsno a každý se strkal, bojoval o místo pro sebe. Bibinka se na chvíli zalekla a už už chtěla utéct, ale hlas učitelky jí zastavil. „Pojď dál." Sousedkou v lavici byla Maržan, vedle ní Marat a vedle něho Rustam. Maržan byla největší z nich, není divu, vždyť byla o tři roky starší, než Bibi.
Minulo pár let, Bibi bylo osm, když poprvé uviděla lidi, kteří se vůbec nepodobali těm, co znala odjakživa.
Mladá a krásná žena měla na hlavě věneček z umělých kopretin, lehké vlající šaty s květinovým vzorem lnuly k štíhlému tělu a na nohách přenádherné červené střevíce... Tak hezkou ženu si Bibinka nemohla představit ani ve snu. A vedle ní stál vysoký a pěkně oblečený manžel.
Maminka nám vysvětlila, že to jsou noví sousedi - repatrianti. „A co to znamená?" zeptala se Bibi. „To znamená přistěhovalci jako my, jenomže oni se vrátili z Francie do vlasti svých předků. Nás však vystěhovali z naší vlasti," smutně dodala maminka. Tomu už Bibi začínala rozumět. Nedávno poznala tajemství modré truhly, ale nesměla nikomu o tom říct. Z fotek se na ní dívala krásná žena v dlouhých šatech, na hlavě měla malý klobouček, který se nazýval kalfak. V náručí držela malou holčičku a kolem sedělo dalších šest dětí. „To je tvá babička a ta malá holčička, co sedí u ní na klíně, jsem já. A v křesle je tvůj dědeček. Vedle něho kamarádi: jeden je Bulhar a druhý Žid, všichni byli obchodníci." „Mami, a kde teď jsou?" „Všichni jsou tady." Matka položila ruku na levou stranu hrudi. „Škoda, žes je nepoznala." „A co můj táta, máš foto?" „Nemám." „A povíš mi o něm?" „Až budeš velká."
Mladá paní, co přijela z Francie, se jmenovala Natálie Sergejevna Serová a její manžel Andrej Nikolajevič. Bibi se líbilo, jak se Nikolajevič choval ke své ženě, jak jí oslovoval. Před odchodem do práce Natálii vždy políbil a ona se vždy s hezkým úsměvem a něhou za ním dívala.
Maminka se vracela domů později odpoledne, v domě často zůstávaly Bibi s Natalií samy a tak se skamarádily. Natali jí vyprávěla o Marseille, krásném městě na břehu Středozemního moře, a o ostrově If. O tom, jak Alexandr Dumas napsal román o jednom vězni, který utekl z ostrovního vězení - pevnosti, našel poklad a strašně zbohatl. Potom jí podala malý polštářek a řekla: „Přivoň si. Tak voní Provence, je to levandule..." a podívala se někam daleko, kam nemohla dohlédnout. Bibi začala snít také o tom, že jednou, až bude velká, uteče z této vesnice na Krym, najde poklad, zbohatne, koupí mamince krásné šaty, červené střevíce a celý dům naplní vůní levandule. Maminka říkala, že tam také kvete levandule a měla také moc ráda tu vůni.
Bohužel, to kamarádství netrvalo dlouho. Nikolajevič se utopil, Natali plakala a pořád nechápavě opakovala: „Jak se to mohlo stát?! Vždyť on byl vynikající plavec, vždyť vyrostl u moře?!" Ve vesnici kolovaly všelijaké řeči...
Natali dovolili odjet neznámo kam. Bibi teď většinu času zůstávala opět sama; občas vyndala z truhly věneček umělých kapradin, polštářek s levandulí a sen o Krymu i Marseille se zas a zas pořád vracel a ona víc a víc věřila, že jednou to bude skutečné.
Prošlo mnoho let a po druhému ročníku na vysoké škole měla Bibi praxi u televize na Krymu, ve městě Simferopol. V parku u kavárny sekali trávu, která voněla vodním melounem. Lidi popíjeli kávu, jedli zákusky, byli bezstarostně naladěni. Nádherný letní den, ale ne však pro Bibi. Našla dům, kde vyrůstala maminka, a poprosila nové majitele, jestli jí nedovolí nahlédnout na dům zblízka. Ti však hrubě odmítli. Na hřbitově se snažila podle fotky najít hrob dědy s babičkou - nenašla. Náhrobní kameny použili na chodníky. Maminka před smrtí prosila dovézt hrst země z jejich hrobu a položit na její hrob květiny. Co teď?!
Její myšlenky přerušil hlas starší ženy: „Dovolíte přisednout k vašemu stolu, mademoiselle?" zeptala se. „Samozřejmě, posaďte se," odvětila Bibi. Něco jí ten lehký přízvuk ženy připomněl. Vzpomněla si! Tak mluvila Natali. „Promiňte, nepocházíte náhodou z Francie?" „Ach, ano, jak jste to poznala?" „Měla jsem v dětství kamarádku, ona mluvila s podobným přízvukem." „Dovolte, abych vám představila mého chotě. Vasilij Jevdokimovič Modzalevský a já jsem Sofie Grigojevna." Teprve teď si Bibi všimla útlého starce. Stařík podal Bibi ruku. „A jak se jmenujete vy?" „Bibi - Nafisa Musina." „Tak jste Krymčanka!" „Ne, moji předci jsou odsud, já jsem zde pouze na praxi." „A jak se jmenovala ta vaše kamarádka?" „Natálija Sergejevna Serova." „A nežila několik let v Karagandě?" „To já nevím, já byla ještě malá a maminka se bála udržovat kontakt s repatriantkou." „Vaseňka, vzpomínáš na Natali, no na tu, co měla tak roztomilého chlapečka?" „Jakže nepamatovat, vždyť to byla vynikající kutur, pardon - švadlena! Chudinka , ta se nikdy nenaučila žít v Sojuze, vrátila se do Marseille."
Tak se uzavřela jedna epizoda života Bibi. Ale naštěstí neskončila - nová známost s Modzalevskými jí dala sílu žít bez vlasti i bez vlajky.

Žádné komentáře:

Okomentovat