13. února 2019

Závodničky – napsala Veronika IJsselstijn

„Maminko, honem… už spěchej! Ať nepřijdem pozdě do té školky, kam chodí jen velký děti. A já už jsem přeci taky velkej, že jo? Dívej, jak jsem velkej!“
Stoupám si vedle auta na špičky a natahuju ruce až k obloze.
„Ukaž? Téda, ty jsi úplně obrovskej.“ Dostanu pusu na tvář. Maminka bere z auta bačkory a pití. Jdeme kolem školní zahrady ke dveřím. Je tam spousta velkých lidí a dětí, které neznám. Ale za chvíli už vidím kamarádku.
„Ahooooj Marijánko!“ Přijdeme do šatny a tam stojí nějaká velká paní.
„Ahoj, já jsem paní učitelka Ivana. Jak se jmenuješ?“ usmívá se. Tulím se k mamince a říkám: „Tobias.“
„To je pěkné jméno. Dívej, tady je polička s nálepkou autíčka. Ta je jen tvoje, budeš tam mít svoje papučky a oblečení.“ Koukám na červené autíčko s černými koly a zeleným volantem. „Máš rád autíčka, Tobíšku?“ „Ano mám, a nejvíc závodničky.“ „Tak to se ti u nás bude líbit. Běž se podívat, jaké tu máme hračky.“
Pevně stisknu mamince ruku. „Maminko, ale půjdeš se mnou, že jo?“ Ujišťuje mě, že ano, a pak ještě říká, že půjde s tatínkem na chvíli pryč, a ještě něco o obědě.
Rozhlížím se kolem sebe. Velká koupelna, cizí děti, Marijánka si hraje s kočárkem a panenkou, dětská kuchyňka se spoustou nádobí a hrnců, ponk a plastové nářadí s hromadou šroubků.
„Jůůůů, mamíííí, tolik aut jsem ještě neviděl.“ Pomalu pouštím mamince ruku a jdu k dřevěným krabicím vyrovnaným v regálech. Traktory, motorky, náklaďáky, závodničky, červené, žluté, brrrrrrm, brrrrrrrm…

Žádné komentáře:

Okomentovat