Vedle mě David vesele fotil všechna zákoutí a zářil štěstím. Chytil mě za ruku: „Uděláme si společnou fotku, viď?“
A podíval se na hlouček turistů, kteří trpělivě čekali, až se jeden po druhém vyfotí.
Když jsme přišli na řadu, předal telefon dlouhánovi, který naposledy vyfotil svou přítelkyni, a táhl mě po molu do středu ostrůvku. Cítila jsem, že si snad ani nezasloužíme být na tak krásném místě. Bůh ví, co se v dobách Mayů zrovna tady odehrávalo.
Oba jsme se párkrát nechali vyblejsknout, a když už jsem chtěla naše místo přenechat dalším fotekchtivým turistům, všimla jsem si, že David klečí s prstenem v ruce. Úplně jsem ztuhla. Co se to děje?!, vytřeštila jsem oči. David s třesoucím se hlasem položil onu otázku: „Lucinko, vezmeš si mě za muže?“ V tu chvíli se se mnou zatočil celý svět a zmohla jsem se jen na tichým hláskem pronesené něžné „Ano.“
Na cestě zpátky, za potlesku přihlížejících, se mi po tvářích začaly kutálet slzy. Byly to slzy štěstí a já nemohla uvěřit tomu, že mám na prstu kulatý příslib nového dobrodružství.
