1. března 2019

Správný čas - napsala Monika Hodáčová


Zavřela oči. Všechno se v ní svíralo. Už potřetí tu ležela na gynekologickém lehátku s mlhavou nadějí, že tentokrát to vyjde. Že tohle všechno brzy zapadne do říše zapomnění a ona bude máma. Tak jako každá normální ženská. „Uvolněte se, Kamilo,“ promluvila na ní doktorka laskavě, „za chviličku budeme hotoví.“ Ale ono to nešlo, už to  nešlo. Jak se měla uvolnit, když se v ní vše svíralo?
Nejraději by z toho nenáviděného lehátka vyskočila a běžela daleko odtud, od všeho, od všech. Jako by v ní něco křičelo: nedělej to, ne-dě-lej-to!

Blbost. Pět let touží po dítěti, obětovala by pro něj všechno, jednou to musí vyjít. Za chvíli bylo po všem. Zavolala si taxíka. Péťa pro ni zase nemohl přijet. Ale má toho moc, přesvědčovala se, vždyť o nic nejde.
Následující dny se vlekly v pravidelném rytmu posledních pěti let.
Od menstruace k ovulaci, od ovulace k naději, která končila další menstruací. Tolik se bála o tu naději zase přijít, že gravitest odkládala ze dne na den. Nakonec se ale musela odvážit. A pak se odehrál zázrak. Před jejíma očima se vykreslil nejkrásnější obraz, jaký kdy viděla: jasné dvě čárky.
Letěla do ložnice.
„Péťo, jsou tam, koukej, jsou tam,“ strkala ten proužek papíru před oči rozespalému manželovi. Chvíli nechápavě mžoural, ale pak ji konečně objal: „No vidíš, říkal jsem ti, že to jednou vyjde.“
Následující dny se Kamila zmítala v pocitech nekonečného štěstí i panického strachu. Co kdyby se něco pokazilo? První tři měsíce jsou přece vždycky nejistý. Ale nesmím na to myslet. Nesmím mít pochybnosti, zlobila se sama na sebe a rychle stáčela myšlenky jinam. Musela přece naplánovat tolik věcí. Musela se o sebe pořádně starat, dobře jíst, být v klidu... Hlavně být v klidu. Jen v práci na tohle všechno dokázala alespoň na chvíli zapomenout. Ten den ji ale z účtování vytrhla prudká bolest v břiše. A zas. A znova. Že by snědla něco zkaženýho? To těžko. Občas se jí udělalo špatně, ale tohle bylo jiný. Zvedla se a ucítila krev. Musela se přidržet židle. Od vedlejšího stolu k ní přiskočila Petra: „Kami, co se děje, je ti špatně?“
„Já nevím, asi bys měla zavolat sanitku...“
Probudila se na pokoji. Zrovna dovnitř nakoukla sestřička: „Už jste vzhůru? Za chvíli tady budete mít manžela.“ Pomalu se rozpomínalo, kde je, co se stalo... Nechtělo ke mně, moje dítě ke mně nechtělo. Věděla jsem, že to zase nevyjde... Po tvářích se jí začaly koulet slzy. Ve dveřích se objevil Petr.
„No tak, zkusíme to znovu, příště se to povede,“ snažil se ji uchlácholit. Nevěřila mu.
Nakonec se dohodli, že si odpočinou. Že o tom nebudou mluvit a budou žít jako by se nic nestalo. Ale jde to žít jako by se nic nestalo? Kamila měla pocit, že Petrovi to jde úplně bez problémů. Dál trávil většinu času v práci, chodil na tenis, obchodní večeře a občas to prokládal služebními cestami. Když navrhla, že by mohla jít s ním, s úsměvem jí vysvětlil, že se to nehodí. Spolu si ale občas někam vyšli, zajeli na výlet. Dvakrát týdně se pomilovali.
Ale Kamila na dítě zapomenout nemohla a rodil se v ní úplně nový plán. Vlastně už jen čekala na vhodnou chvíli, kdy to říct Petrovi. Konečně jeden takový příjemný sobotní večer pracně vyrobila Petrovo milované suši a při jídle prohodila: „A co kdybysme si nějaký miminko adoptovali?“ Vytřeštil na ni oči. „Tak to ne,“ vyletělo z něj, „dělal jsem, co sem mohl, abys měla dítě, ale tohle fakt ne. O cizího parchanta se starat nebudu.“ Nechápavě na něj zírala. Že nebude nadšený, to tušila, ale takovou reakci opravdu nečekala. „Myslela jsem, že dítě chceme oba,“ odsekla. „Ale jo, jasně že oba, ale svoje a ne nějaký cizí kdoví odkud,“ pronesl už smířlivěji. Ale v Kamile to hlodalo dál. „Stejně mám pocit, že je ti úplně jedno, že to nevyšlo, že jsem potratila, že jsme furt sami, že...“ Mávla rukou. Tohle nechtěla. Vždyť ví, že toho má Péťa hodně. Nebudou se přece hádat. A tak dál dělali, jako by se nic nestalo. Tuhle hru hráli přesně do chvíle, kdy se Kamile na displeji mobilu objevilo neznámé číslo a vzápětí jí ženský hlas oznámil, že čeká s jejím mužem dítě. Kamila upřela oči na Petra, který si právě pochutnával na vepřové panence s hranolkama. „Prý s tebou čeká dítě,“ nevěřícně hlesla Kamila.
Polkl a po chvíli ze sebe vysoukal: „No ale já se nechci rozvádět, já jí to říkal a ona se naštvala. Ona se mi chce pomstít.“
„Jak pomstít? Čekáš s tou ženskou dítě?“ teď už Kamila hystericky ječela.
„No čekám, ale já to nechtěl, já myslel, že když nám to nejde, že není moc pravděpodobný, že by se to stalo. Ale stejně jsem si dával pozor,“ dodal na svoji obhajobu.
„Jak dlouho mě podvádíš?“
„Nepodvádím tě, dyť jsem ji viděl jen párkrát. Taky jsem byl vynervovanej, nemysli si. V práci toho mám tolik a ty se pořád tváříš, jak hromádka neštěstí. Sakra, to se nedá vydržet.“
„Tak ty to, chudáčku, nemůžeš vydržet. To je mi tě fakt líto. Já furt běhám po doktorech, potratím a ještě kolem tebe chodím po špičkách, abych tě neobtěžovala. Peru ti, vařím ti, snažím se. A ty to nemůžeš vydržet. Ty budeš mít dítě!“ Propukla v pláč. Věděla, že tohle už opravdu nemůže vydržet. Popadla kabelku a vyběhla do tmy z toho bytu, kde už se nemohla dávno nadechnout.
Když se o dva roky později podívala na záchodě na ten známý proužek, mohla s úžasem pozorovat, jak se tam zase vykreslovaly dvě čárky. V tu chvíli ji zaplavil nepoznaný klid. Tak jako tenkrát věděla, že dítě mít nemá, teď věděla, že přišel ten správný čas. Ten správný muž. To správné dítě. A přišlo dřív, než se o to vůbec začali nějak usilovně snažit. Kamila vklouzla do ložnice a objala budoucího tatínka. „Adame, Adame, koukej...“ mávala mu tím kouzelným papírkem před obličejem. Adam chvíli rozespale mžoural, ale už o pár vteřin později viděla, jak se mu do očí vkrádá úžas i úsměv: „Budeme mít miminko?“

Žádné komentáře:

Okomentovat