12. ledna 2019

Socha na mostě - napsal Martin Tomášek

Stojím tady na Karlově mostě už přes dvě stě let. Za tu dobu kolem mě prošly miliony a miliony lidí. Od doby, co mě sem přivezli ze sochařovy dílny, se Praha hodně změnila. Od hustoty osídlení přes módu až po moderní elektroniku s názvy, co neumím ani vyslovit. To mě na dnešním světě mrzí asi nejvíc.
Narodila jsem se totiž v době Palackého a tehdy jsem se i já cítila užitečná.
Každou chvíli se u mě fotili lidé s celými rodinami, zamilované páry. Zastavovali se u mě celé školní průvody, se zájmem jsem poslouchala zanícený výklad všeho, čeho jsem za svého života dosáhla. Ještě, že jsem z bronzu a není tolik vidět, jak se červenám. Stejné plamínky jako v hlase učitelky jsem viděl i v očích hochů a dívek.
Podobné to bylo u profesorů profesorek a studentů středních a vysokých škol - jen s tím rozdílem, že v hlasech profesorů a profesorek nebyly cítit plamínky, ale planuly tam samé ohně.
V ten moment jsem si vždy tipla, kdo z těch lidí půjde v mých šlépějích nebo koho uvidím na pozici učitele. Bohužel, jsem už nikoho z nich nikdy nepotkala, nebo možná určitě jsem je viděla. Ale nepoznala je.
No, a dnes je to ještě horší. Dnes už se nikdo venku nerozhlíží, naopak pořád hledí do těch svých placatých cihel, fotí se u mě už jen japonští turisté, což je velmi smutné.
Když o tom, tak přemýšlím tak by bylo lepší, kdyby mě roztavily a udělali ze mě náboj do pušky

Žádné komentáře:

Okomentovat