31. ledna 2019

Postřehy z Říma - napsal Michal Gololobov

Je veliký a plný. Lidí, aut, vůní, hluku a slunce. Řím.

Zastavení první - Vatikán.
Ať je váš vztah k náboženství jakýkoli, pokorně uznávám, že ten městský stát dýchá. Nádech - stovky turistů dovnitř. Výdech - stovky turistů ven. Cesta paláci Vatikánu je jak proudící krev v tepně a pulz jsou krátké zastávky u toho, co se musí vidět. Málokoho na chvíli hlavní tok pustí do krevních vlásečnic bočních místností. A srdce? To je Sixtinská kaple. S freskou, kde se dvě ruce skoro dotýkají.
Místo, kde se můžete konečně volně nadechnout - plíce - to je bazilika sv. Petra s kupolí tak vysoko, že… je vždy o trochu výš, než jste očekávali.
Bílá kráska byla dostavěna ke konci šestnáctého století. Ale pára a benzín pronikly mezi stavitele až o mnoho set let později. Dávno, za starověkého Říma, tu na pahorku stála jen věštírna obklopená bažinami, která ještě po třetím století byla vně Aureliánových hradeb. Dnes má Vatikán stále svou bažinu – dvacetkrát vyšší kriminalitu než v okolní Itálii. Kapsáře. Na opačné straně zákona jsou ochránci papeže - švýcarská garda, nebo také "papoušci". Kdo je uvidí, už jim jinak neřekne.

Zastavení druhé - Coloseum.
Řím je protkán starým Římem. A nejznámějším heslem Říma je “chléb a hry”. Koloseum bylo dokončeno za císaře Tita v roce 80 za necelých deset let. „Dokud stojí Kolos, stojí Řím; padne-li Kolos, padne i Řím; padne-li Řím, padne svět.“ Nakonec mohutná socha stojící poblíž kolosea padla a sláva Říma skončila za ploty, kam se může jen s platnou vstupenkou. Majestátně z vrcholků kolosea i vítězného oblouku dnes shlížejí jen ti, kteří to mají vždy zdarma. Postávají ve výšinách v nezvykle pravidelných rozestupech. Holubi.

Zastavení třetí - bleší trh.
Pokud do Říma dorazíte letadlem, budete litovat. Tolik nezbytných věcí si neodvezete… Zrcadlo z mahagonu, malý parní strojek, pytlík slunečních brýlí, hřebíky, krabici od doutníků, sochu běžce, deset kilo dětských knih, židli a úchvatný špičatý deštník. S tím vás do letadla nepustí…

Zastavení čtvrté - snídaně.
Za ty tři rána jsme se stali štamgasty. Vítali nás s úsměvem. Malé bistro a v něm snídaně - něco k zakousnutí, džus a kafe. Italské. Římské…u Inda.

Zastavení páté – večer v ulicích.
Všichni předstírají, že semafory pro chodce neexistují. Ale stačí se jen dívat a nebát se. Skútry a auta žijí s chodci v symbióze. Kdo se tím nechá prolnout, stane se součástí. Večerní hemžení pozorujeme ze zahrádky se sklenkou vína. Vždy večer jsme tepali s městem, pokoušeli se mluvit Italsky, hledali dobré flašky, nové chutě a na stole nám přistávaly pistácie a olivy. “Ciao” znělo tak, že se nechce odcházet. Ale židle už jsou nahoře. Domů jsme to měli vždy do kopce.

Žádné komentáře:

Okomentovat