15. ledna 2019

Pan Strom - napsala Hana Toufarová

Stojím frontu na strom. Přesněji řečeno na foto s největším stromem na světě. Na foto se sekvojí, která má název Generál Sherman.
Lidé přede mnou i za mnou v zástupu trpělivě čekají, až na ně dojde řada. Vyfotí toho před sebou a nechají se zvěčnit těmi za sebou. Chtějí se, stejně jako já, vyfotit u něčeho neuvěřitelného, co příroda dokázala stvořit.
Nevím, jestli je to pro ně stejně silný zážitek jako pro mne. Ale já si právě plním jeden ze svých snů. Vždycky jsem chtěla vidět sekvoje. Fascinují mne. Jsou obrovské, jsou zde tisíce let a chci věřit, že ještě další tisíciletí budou. Ano, mám fotku. Je fakt vtipná – obrovský strom a u něho malinká postavička. Může to být kdokoliv.
Jdu si sednout kus od Generála mezi jiné sekvoje a koukám na místo, kde jsem přes chvílí stála. Je mi blaze. Prožívám úžasný den.
Jako film si nechávám proběhnout hlavou vše od okamžiku, kdy jsme vjela do národního parku Sequoia.

Od začátku jsem šplhala s autem do kopce. Téměř hodinu. To jsem nečekala. Nevím proč, ale měla jsem představu, že pojedu a v dálce uvidím ty nádherné stromy, které jsem toužila vidět a oni porostou tak rychle, jak rychle se k nim budu přibližovat. Představy a skutečnost se ale lišily. Jela jsem úzkou silničkou tak třicet, čtyřicet kilometrů za hodinu, protože cesta byla samá serpentina. Nestačila jsem se divit, kam jedu. Sekvoje sice nikde, ale pohled dolů byl nádherný. Jen hory, údolí a divočina. Postupně jsem vjížděla do lesa. Do normálního lesa, sekvoje pořád nikde. A pak přišla další zatáčka, silnice se trochu rozšířila a já jsem šlápla na brzdy. Přede mnou stály nádherné, úchvatné, majestátní sekvoje. Bylo jich tam pohromadě pět.
Vyšla jsme z auta, stála, dívala se na ně a po tvářích mi tekly slzy. A já jsme cítila, že je to očistný pláč. Tady uprostřed přírody jsem si uvědomila jednoduchou, základní skutečnost. Žiju! Dýchám. A navíc - jsem tady, vidím sekvoje a je mi nepopsatelně nádherně. Neuvěřitelné. Já jsem to dokázala. Šla jsme si na ty stromy sáhnout, poděkovat a uvěřit. Cítila jsem jen klid a mír.
Pak jsem sedla do auta a rozjela tam, kam míří všichni návštěvníci tohoto parku. Za tou největší sekvojí – za Generálem Shermanem.
A tak zde teď sedím a koukám na něj. Nemůžu se ho nabažit. Nemám slov pro to, abych ho popsala v celé jeho majestátnosti. Je to on. Můj sen. Pan Strom.

Žádné komentáře:

Okomentovat