26. prosince 2018

Jesličky - napsala Lucie Urválková

„Chtěli byste vidět Ježíška?”
„Jako doopravdy?” vykřikl můj brácha s otevřenou pusou. Maminka jenom s úsměvem kývla. Psala se 80. léta, byl prosinec a my jsme bydleli na menším městě.
Podívat se do kostela na jesličky jsme se vydali hned o víkendu. Stály až vzadu, vedle oltáře, a proto jsme museli projít celým kostelem. Nikdy předtím jsme na žádném takovém místě nebyli. Byla tady zima a zvláštně to tu vonělo. Oči jsme měli navrch hlavy a kladli mamince plno otázek ke všemu, co jsme v kostele viděli.

„Mami, proč tady není moc lidí a proč tu svítí svíčky i ve dne?“ Maminka nás napomenula: „Nemůžete tady tak křičet, kostel je svaté místo a lidé se sem chodí modlit a v duchu promlouvat s Bohem. Svíčky zapalují jako vzpomínku na své blízké, kteří umřeli.“
„Mami,“ řekla jsem už šeptem, „a proč je ten pán přikovaný ke kříži?”
„To je Ježíš Kristus a proč je přikovaný ke kříži, to vám povím někdy příště.”
„Asi nosil špatné dárečky," řekl brácha a už pádil zase dál.
Konečně jsme došli k jesličkám. Byly barevné a vyřezané ze dřeva, postavičky vypadaly jako opravdové a pohybovaly se. Vše bylo krásně nasvíceno.
„Mami, proč jsme tady nikdy nebyli?“ divili jsme se.
Celou cestu domů jsme si s bratrem o Ježíškovi vyprávěli a těšili se, až k nám přijde a přinese nám dárky pod stromeček. Když jsme dorazili domů, utíkali jsme k tatínkovi, abychom mu povyprávěli, co jsme zažili a viděli. Než jsme stačili něco říci, začal tatínek na maminku křičet: „Zbláznila ses? Co tě to napadlo, chodit do kostela?! Máme málo problémů, viď?“
Celý den byl tatínek velmi naštvaný a s maminkou ani s námi nemluvil. Moc jsme nerozuměli proč, když nikdo z nás nic neprovedl ani nerozbil.
Až mnohem později jsem se dozvěděla, že ještě než jsme přišli domů, byl náš tatínek už informován “rychlou poštou”, že si jeho rodina dovolila navštívit kostel.

Žádné komentáře:

Okomentovat