28. listopadu 2018

Zrzka - napsala Nataša Richterová

Den v galerii představuje pro mou pubescentní dceru zážitek plný utrpení a nudy. „Mami, fakt musím?“ Slečna se od rána zlobí, že v hotelovém pokoji mají úplně příšerný fén a ona si zkazila účes. Jakoby nestačilo, že nesnáší barvu svých rezavých vlasů, náš typický rodový znak. Ještě musí kvůli fénu strpět, že se vlní. Nemožné vlasy, nemožný obličej, nemožná matka, nemožné jméno! „Proč se musím jmenovat jako stanice metra?“

Tlačíme se v zástupu návštěvníků galerie Uffizi, až dojdeme k obrazu, kvůli kterému jsem ji sem vytáhla. Boticelliho Primavera. Tančící bohyně oslavují příchod jara, oslavují život. Mají nádherné šaty, líbezné tváře a až na jednu blondýnu narezlé rozevláté vlasy. Moje holčička. Kéž by se tak mohla vidět mýma očima! Připadá si ošklivá a já nevím, jak ji přesvědčit o opaku. Chtěla jsem, aby ten obraz viděla a uvědomila si, jak vypadá skutečná krása, že zrzky inspirovaly umělce odnepaměti a že i ona sama je krásná, ačkoli si tak nepřipadá a neustále si na svůj vzhled stěžuje. Je jako motýl, který si dosud nevšimnul, že už není housenka, ale má krásná křídla.
„Signorina, mi dispiace…“ Jakýsi opovážlivý mladík se snaží dát s mou dcerou do hovoru. Chci zasáhnout a drzouna italsky odkázat do patřičných mezí. Ale zarazím se, protože slyším, jak přechází do angličtiny a prosí, jestli si ji smí vyfotit. „Why?“ zakaboní se překvapená dcera.
„Musela jsi vypadnout z toho obrazu,“ ukazuje mladík na plátno. Dcera nechápe.
„Musíš vidět, že jsi krásná jako ona, jako bys z oka vypadla bohyni Flóře!“ pokračuje ten sympatický chlapec. Dívčin obličej se rozzáří a já jsem svědkem zázraku. Má dcera náhle dospívá a konečně si uvědomuje svou cenu. Usměje se. Podá mladíkovi ruku s grácií královny a praví: „It´s funny. My name is Flora.“


Boticelliho Primavera

Žádné komentáře:

Okomentovat