9. listopadu 2018

Tchyně - napsala Anna Kučerová

Moje tchyně splňuje do puntíku rčení, že tchyně a uzený jsou nejlepší studený. Ani to, že se s ní život opravdu nemazlil (vdávala se za války, zemřel jí první syn, manžel byl hrubián a alkoholik a musela tvrdě dřít na statku), ji neopravňovalo k tomu, aby se k lidem chovala jako saň.
Po smrti mých rodičů, chtíc nechtíc, byla jsem nucena své dvě děti dávat na prázdniny ke tchyni. Dětem nezačínaly dva měsíce prázdnin, ale dva měsíce kruté vojny.
„Když jste si ten oběd neodpracovaly, tak ho nedostanete!“ řvala na ně pokaždé, když se jí zdálo, že udělaly málo práce na poli. K tomu obědu měla již v neděli večer navařený paprikáš a ten jim pak až do pátku ohřívala, týden co týden. Jak těm dětem muselo chutnat... Kolik energie mohly načerpat po tak vydatné snídani, jako byla sklenka vody a sušenka. K večeři opět hrnek vody a suchý chleba.
Tchyně šetřila na všem a na všech. I na sobě. Jen panu farářovi dopřávala. Každý měsíc mu pokorně a dobrovolně odevzdala půlku svého důchodu a pak si hrála na žebračku.
Když jsem se zlobila, že takto to nejde, vždy mě škaredými a nevybíravými slovy vynadala. Neměla pro mě a ani pro mé zesnulé rodiče jména. Po vychrlení všech urážek, na které si vzpomněla, ztichla, chvíli rychle pohybovala rty a pak nahlas pronesla: ,,Teď, když jsem se pomodlila, jsem čistá a možu dělat druhým peklo ze života dál.“
Je jasné, proč půlka důchodu končila u faráře. Byla si vědoma svého špatného konání, a tak se bála Boha a pekla, že si kupovala odpustky. Jen mě zaráží chování pana faráře, že ty úplatky bral. Na jaké straně účetnictví je asi účtoval a jak se Bohu zpovídal?

Žádné komentáře:

Okomentovat