Budíček 4:45. Taxi dole před domem 5:10.
Tak vypadá mé klasické nedělní ráno před cestou na Kavčí hory do budovy, která se pyšní názvem Česká televize. Na jedno teplé červnové nedělní ráno ovšem nikdy nezapomenu. Při vstupu do téměř liduprázdného newsroomu zpravodajské čtyřiadvacítky v půl šesté ráno jsem ještě netušila, co se za necelých devadesát minut odehraje.
“Ahoj Martine, jaká byla noční?” zeptala jsem se opatrně polospícího kolegy, jehož unavené oči a tmavé kruhy pod nimi, nešly přehlédnout.
“Dobrý,” odpověděl mi a zároveň hlasitě zívl. Po rychlém loku červené koly ještě dodal.
“První ranní zprávy v sedm připravuje Ondra. Nechal mě napsat a postříhat jenom dvě reportáže,” dodal Martin a zamával na editora, který seděl v opačném rohu open spacu.
Mezitím, co jsem vedla přátelský rozhovor s kolegou, pustila jsem si počítač, taky veškeré programy a otevřela si různé zpravodajské portály, které mi dělaly v průběhu celé směny společnost.
Po chvilce jsem nahlédla do našeho systému, ve kterém se připravují bodové scénáře jednotlivých relací. S blížící se sedmou hodinou už byl boďák téměř plný aktuálních reportáží a připravený k vysílání.
Poklidnou atmosféru redakce, která se s nedělním ránem většinou pojila, narušilo hlasité řinčení telefonu pět minut před začátkem zpráv.
“Jak jako nikdo nepřišel? A proč jste mi nedali vědět dřív? A co mám teď dělat?” vykřikl editor Ondra a praštil telefonem tak, že rána musela být slyšet až na Pražského povstání. Celý zděšený okamžitě volal do režie, že mu maskérky až teď sdělili, že moderátor nepřišel do práce a že je ohrožené vysílání.
Já, kolega Martin a pár dalších redaktorů, jsme celé hrozivé představení sledovali z povzdálí a čekali, co se bude dít. Teď už šlo jen o vteřiny.
“Míšo, mohla bys okamžitě do studia a přečetla pětiminutové zprávy? Jsi naše jediná záchrana,” spustil na mě Ondra s výrazem trpícího zvířete. Nevěřila jsem vlastním uším ani očím. Rychle jsem popadla dech a v duchu se stačila pochválit za to, že mám na sobě elegantní košili a náhrdelník, který jsem brzy ráno vylovila ze skříně. Protože na make up od maskérek a šaty od kostymérek teď opravdu nebyl čas. “Dobře, ale nikdy jsem ve studiu nebyla” vyhrkla jsem a zároveň věřila, že mě v proskleněné místnosti o velikosti 5x5 metrů kameramani, režisér a zvukaři podrží.
Během několika sekund už jsem seděla i s připnutým mikrofonem na koženém křesle a koukala do kamery číslo jedna. Na čtecím zařízení jsem viděla text, který budu číst a snažila jsem se několikrát pořádně nadechnout a vydechnout.
“Tak za pět,” ozvalo se z režie. “Míšo, pozdravíš do jedničky a zprávy začneš číst do kamery číslo dvě,” oznámil mi citlivě režisér. Silná záře světel, která mě zasáhla do očí, mě naštěstí tak oslepila, že jsem přestala vnímat šok z toho, že už za nepatrnou chvíli budu promlouvat do obývacích pokojů obyvatel České republiky.
“Pěkné nedělní ráno, vítejte u zpráv,” uvítala jsem diváky tím nejklidnějším hlasem, který z mých úst vyšel. Hned během první puštěné reportáže mi režisér do sluchátka v uchu děkoval a povzbuzoval do dalších minut. Za nedlouho se odehrála poslední reportáž, rozloučila jsem se s diváky, zazněl závěrečný jingle a zprávy s dramatickým začátkem skončily.
Jakmile jsem opustila studio, slyšela jsem bouřlivý potlesk. Editor Ondra klečel v newsroomu na zemi a předeme všemi mi vyjádřil velkou poctu. Až po pár minutách mi začalo vše docházet, uvědomila jsem si zpětně, co se odehrálo a měla velkou radost, že vše dopadlo výborně. Nejvíce mě těšilo, že jsem zachránila jedno nedělní ranní živé vysílání.
