12. listopadu 2018

Prosba - napsala Michaela Procházková

Vlastně už ani nevím, jak dlouho to je. Seděla jsem v učebně výpočetní techniky. Studenti psali zadané texty a moje myšlenky pluly k babičce mojí bývalé tchyně, která byla už šest týdnů v kómatu. Vybavovaly se mi všechny ty krásné chvíle, které jsem v jejich rodině zažila. Viděla jsem ji, jak se usmívá a ochotně a samozřejmě vaří, uklízí, pomáhá svým dětem i mně jednou se šitím, podruhé ukazuje, jak zdobí cukroví. Jak snáší dobroty do komůrky, kde se vždy našlo něco dobrého pro mlsouny i kalíšek slivovičky pro dědu.
Nikdy ji nezaskočila nečekaná návštěva, protože komůrka byla nachystaná uhostit všechny. Snášela dobroty každému hostu jako Ježíšek. Taky mě učila vařit, ale zpočátku jsem jenom myla nádobí. Byla jsem pyšná na to, že jsem se stala součástí toho krásného uskupení, kterému se říká rodina, o které jsem jako dítě snila a neměla ji.
Tenkrát v té vyučovací hodině jsem uvnitř sebe promluvila k Bohu: „Bože, jestli jsi, vrať mi do života babičku. Já jsem ji vlastně nestihla říct, jak moc pro mě znamenala a znamená. Jak vánoce, svátky, to cukroví a spousta dalších věcí v mém životě, nese její punc. Tu pečeť laskavosti a pospolitosti, kterou spolu s dědou v mém životě symbolizovali.“
Přišel víkend a vybavuji si to jako dnes. Zazvonil telefon. Zvednu jej a nic, jen jakýsi ruch. Volám: „Haló! Haló!! Kdo je tam?!“ opakuji výzvy, protože stále slyším ten ruch, ale nikdo se neozývá… Zavěsím a vrtá mi hlavou, co to bylo za zvuky. Sedím v křesle v obýváku a opět se rozezní vyzvánění. Zase ty zvuky… „Haló! Kdo je tam? Tak haló, já vás neslyším!“ A náhle mi blesklo hlavou. Bože, to je z nemocnice!
„Ty zvuky jsou z nemocnice,“ říkám dceři. „Opravdu? A kdo ti volá?“ nevěřícně odpověděla. „Babička!“ vyhrkla jsem. „ Myslíš?“ „ANO, to bude babička!“
Byla jsem si jistá. Uvnitř sebe jsem věděla, že je to ona. „Pojď, zajedeme tam! Babička se probudila.“ Cestou jsme se stavili za dědou. Zazvonila jsem po velmi dlouhém čase opět u těch vrat. Otevřel děda. Byl překvapený, že mě vidí. Řekla jsem mu o telefonátech. „Dědo, babička se probudila z kómatu!“
„No já nevím, byl jsem tam včera a moc nadějí mi už nedávali.“
„Opravdu, já to cítím, že je to ona. Pojeďte s námi do nemocnice!“
Nevěřícně jde průjezdem ke dveřím do bytu a pomalu se obléká. Nakonec sedá do auta a jedeme těch deset kilometrů napjatí, co nás tam čeká. Přišli jsme na JIPku, oblékli hábity a v tu chvíli už sestra švitoří: „Představte si, vaše manželka se dnes ráno probrala, ještě jsme vám nestihli zavolat! Ona chtěla sama, ale neumí mluvit s tím slavíkem, tak se jí to nepovedlo.“
Vešli jsme do místnosti plné přístrojů a tam byla babička. Mluvili spolu s dědou očima. Byla jsem tak dojatá, že jsem se na nic nezmohla. „Babi, vy jste mi volala. Já jsem vás neslyšela, ale poznala jsem zvuky nemocnice.“
Dny a týdny plynuly a já si říkala, že tam zajdu a poděkuji. A víte, že jsem to za těch patnáct let neudělala? Až teď po těch letech sedím na židli u nemocničního lůžka, ze kterého na mě vykukuje stařičká osůbka - babička. Bývala to korpulentní dáma, úžasná máma a můj celoživotní vzor. Teď tady sedí stařenka s malinkým drdůlkem na hlavě, zuby jako noty na buben, vyhublá a usmívající se na mě. „Babi, vlastně vám chci moc poděkovat, za všechno, co jste mi dala do života. Byla jste pro mě celoživotním vzorem matky. Byli jste s dědou pro mě symbolem rodiny.“
„Ale to se ti jenom zdá,“ říká s dojetím v očích. Držím ji za drobounké ruce a slzy v našich očích jsou známkou vděčnosti. Objímám ji a líbám na tvář.
„Dívej se, jak chodím!“ Vyskočí z postele a ukazuje mi chodítko. Pomalu mě doprovází až ke vstupu do budovy. Loučíme se. Snad jsem jí udělala radost. Odcházím s klidem v duši.
„Bože děkuji, že jsi babičku vrátil a dal mi tu šanci jí říct, jakou stopu ve mně nechala!“
Bůh je velmi trpělivý, když splnil mé přání během dvou dnů a nechal mi tolik let na to, abych splnila i já svůj díl.

Žádné komentáře:

Okomentovat