Plakala, že odcházím. Prosila, naléhala. „Zůstaň, miláčku. Mám strach. Hrozný strach.“ Srdce sevřené stejně jako slza deroucí se ven. Kousnu se do rtu. Lepší bolest než smutek. Musím být silný. Dát jí naději, víru, že se vrátím. Možná když to budu říkat jí a vlastně sám sobě nahlas, třeba tomu uvěřím. Snad.
Vtloukali do nás, že musíme bojovat jako stateční muži. Ochotní položit život. Vznosné myšlenky o hrdinství. To jsem ještě nevěděl, jaké to je, vidět před sebou pomalu umírajícího kamaráda. Kulka měla zasáhnout mě.
Raději mě, než mít už navždy před očima krvavý obraz kluka, nejlepšího přítele Pavla, se kterým jsme v dětství kradli sousedům slepice.
To tam je bojechtivé odhodlání, když svým vlastním křehkým tělem brání vaše milující a milovaná dveře. Dveře, ze kterých máte odvážně vystoupit a jít.
Vkládám hluboko do kapsy pomuchlaný kapesník, který nosila vždy u sebe. Voní. Je cítit láskou. Je cítit teplým objetím, ve kterém jsme spolu často usínali. Je cítit bezpečím. Je cítit domovem, o který se vždy tak pečlivě starala. Kapesník střeží si u sebe vůni jejích vlasů.
Náboje padají vedle mne jeden za druhým. Odporný zvuk svištících žihadel, které nelítostně posílají vzhůru přítele i nepřítele. Za mnou soptí poraněný.
Takhle jsem si to hrdinství nepředstavoval. Takhle opravdu ne. Bojím se, jsem zesláblý, po těle se mi rozlévá palčivá nesnesitelná bolest. Popadá mě úzkost. Nepotlačitelná panika. Asi půjdu za svým kamarádem. Cítím to...
Vytáhnu kapesník a z posledních sil natáhnu tu vůni, která mě při vší té hrůze uklidňovala.
,,Ahoj Pavle!"
