29. listopadu 2018

Jsem lopatka v rukou archeologa - napsal Jan Smrčka

Jsem jako stroj času.
Vyrobili mne z kovu. Lehkého kovu, abych moc nevážila. Můj účel je jen jeden. Hledat to, co někdo zahodil, zapomněl, nepotřeboval nebo vyhodil. Moc si to neumím představit. Zkoušela jsem to, pojďte se na to podívat se mnou: Mám dům a odejdu. Dům se rozpadne, protože v něm nikdo nechce být.
Jsem takový trotl, že tu nechám peníze, vybavení a spoustu jiných věcí? Asi ano. Do toho domu nikdo nevstoupí a neodnese to. Jak to?! Našemu šéfovi vykradli dům, a to jel jen na dovolenou. My nacházíme celé domy. Jsou rozbořené a v nich vybavení, peníze, šperky. Nerozumím tomu.
Pojďte s námi na pláň. Je to velké dobrodružství. Má zde stát supermarket. Před bagry a buldozery nastoupíme my, lopatky. Oni sejmou ornici. Pár desítek centimetrů. Na nás je odstranit další metry do hloubky. Tím projíždíme stoletími. Pomalu centimetr za centimetrem, rok za rokem, století za stoletím. Potkáváme to, co přinesl vítr, déšť, zima a léto, zapomnění. Pak se z mlhy objeví ložnice, kuchyň, chodby, dveře a jsme na ulici, která je 800 let stará. Už zapomněla, co je slunce, vzduch, lidé, ptáci, kočky, co je dnes.
Ulice je překvapena. Nečekala, že ji ještě někdo osloví. Ochotně začne vyprávět příběhy, které se tu v dávných dobách staly. Dny rozkvětu, radosti i úpadku. Že ta hojnost a chamtivost nakonec lidi vyhnala z toho ráje. Slyšíte správně. Ne jedno jablko, ale přemíra jablek vyhnala lidi z ráje.
To je to, co nám říká ulice. Začátek a konec. My jí vyprávíme, co je dnes. Nerozumí tomu všemu, ale je jí dobře. Sice tuší, že poslouchá stejný příběh, a že asi skončí stejně jako tehdy. Ale teď je ráda, že ji lopatka, kterou drží v ruce archeolog, opět přivedla na svět.

Žádné komentáře:

Okomentovat