26. listopadu 2018

Jidáš a nájemný vrah - napsal Martin Tomášek

Seděl jsem v baru, popíjel padesátiletou whisky a přemýšlel o své další zakázce. Měl jsem v sobě tři panáky, když jsem ho uviděl.
Stál ve dveřích a civěl do Lokálu jako náměsíčný. Vousatý týpek v bílých hadrech skoro až na zem, byly mu vidět jen holé nohy. Na krku měl prázdnou tabulku a v ruce křídu.
"Co to, kurva, je?! Asi bych měl přestat chlastat," pomyslel jsem si. A hned na to mě napadla další myšlenka: "Sakra, on snad jde za mnou, jako by věděl, koho hledá."
Sedl si na barovou stoličku vedle mě a začal něco psát na svou tabulku. Slyšel jsem jen rychlé klepání křídy o tvrdou podložku. Po chvíli zvuky ustaly. Když jsem k muži obrátil pohled, držel před sebou tabulku s textem: "Na nic se mě neptej, zaplať a jdi k autu. Tam se ptej, na co chceš. A já ti odpovím, na co budu chtít."

Chtěl jsem něco namítnout, nadechl jsem se, ale rozmyslel jsem si to. Zaplatil jsem a udělal to, co po mě ten podivín chtěl. Kšeft je kšeft...
Před barem jsme nastoupili do mého vozu a já jsem se začal ptát:
"Jak se jmenuješ?"
Žádná odpověď.
"Co chceš?"
Čekal jsem znovu rychlé klepání křídy o desku tabulky. Místo toho se ozval hlas:
"Vím, co děláš, a vím, že tě ta práce uspokojuje. Ale také vím, co ti při výkonu práce vadí..."
Ano, proběhlo mi bleskově hlavou. Nesnášel jsem přípravu. Sledování budoucí oběti, mapování, co každý den dělá... Přerušil rychlý tok mých myšlenek: "Mám pro tebe návrh. Když dostaneš zakázku, já udělám to, co ty na té práci nesnášíš, a ty vše dokončíš."
"A co za to chceš?" 
"Mám jen dva požadavky. Třicet stříbrných z každé uskutečněné vraždy..."
Rozesmál jsem se: "Tak to ti nedám."
Cizinec se na mě udiveně podíval.
"Dneska už se stříbrňáky nerazí, ale můžu ti dát sto dolarů z každé dokončené akce." A na důkaz  jsem mu ukázal stodolarovku.
"OK," řekl.
"A ten druhý požadavek?"
"Když budeš mít práci v kostele, budu čekat u dveří. Všude jinde ti budu stát po boku."
"Proč chceš nechceš vstoupit do kostela?" zeptal jsem se.
"Kvůli křížům na zdi."
"Nerozumím."
"Četls bibli? Pokud ano, tak už nemusím nic říkat."
Přišlo mi to divné... ale co? Nakonec jsem souhlasil a jen se zeptal: "Jak tě zkontaktuju?"
"Přijdu za tebou, vždy stejná doba i místo."

Od té doby, kdy jsem potkal toho zvláštního chlapa, se zakázky jen hrnuly. Scházeli jsme se každý den, spolupráce fungovala, peníze se sypaly. Až jednou zavolal nějaký zákazník, abych zabil Jidáše. Když jsem to uslyšel, zasmál jsem se: "Pokud vím, tak Jidáš už je několik set let po smrti."
"Když myslíš..." řekl a zavěsil.
Chvíli jsem poslouchal ticho v telefonu a pak stiskl tlačítko pro opětovné volání.
"Ano?" ozval se známý hlas.
"Kdy a kde?"
"Kostel sv. Jakuba, dnes o půlnoci."
"A odměna?"
"Milion, dva."
"Deset," zamumlal jsem.
"Dobrá tedy."
Zavěsil.

Kostel sv. Jakuba 00:00.
Vše bylo, jak jsme si řekli. Já jsem šel dovnitř a parťák zůstal u dveří. Nikdo uvnitř nebyl. Nevím, co mě to napadlo. Nikdy jsem to nedělal. Ale šel jsem před schůdky, které vedou k oltáři a poklekl. Sepnul jsem ruce začal odříkávat modlitbu. Díval jsem se před sebe na Krista na zdi. Najednou jsem uslyšel: "Zabiješ ho!"
Chtěl jsem se otočit.
"Neotáčej se a nemluv! Mohl by tě vidět a slyšet. Pokud rozumíš, kývej hlavou."
Kývnutí.
"Zabij Jidáše, je u dveří kostela."
Vytřeštil jsem oči.
"Zabij ho, než to udělá on."
Vstal jsem a bez okolků parťáka zastřelil. Ani nehlesl a zmizel jako pára nad hrncem. Zato mě začala bolet hlava na tváři jsem cítil něco teplého. Utřel jsem se.
Krev.
Než jsem to stačil domyslet, ležel jsem na zemi a cítil, jak ze mě pomalu uniká život.

Kostel sv. Jakuba 8:00.
U kostela stála výjezdovka a ohledávala místo tragédie.
"Šéfe, mám tady mrtvolu. A podle otisků prstů to vypadá, že to je ten náš masový vrah. Jenže asi se zabil sám. Má u sebe doklady. Jo tady. Roman Smrček..."
Technik se na mrtvolu nedůvěřivě podíval: "Tak to je on. Před třemi dny vyhlásili v psychiatrické léčebně pátrání, že jim utekl člověk se schizofrenií. Nebezpečné rozdvojení osobnosti. Ještě si ověříme pár věcí, ale myslím, že případ je uzavřen."

Žádné komentáře:

Okomentovat