27. listopadu 2018

Hledám dům holubí - napsala Jana Simčinová

„Vrkú, měli bychom trénovat na pěvecký závod, ať baby můžou čumět. Pojď se předtím proletět a podívat se, kde můžeme postavit naše hnízdečka,“ řekl šedej bílému.
„Ty jo, mně se teď nechce. Někdo vylil plzeň na chodník a já mám velkou žízeň. Sleť dolů z tý lavičky a pojď mi s tím pomoc,“ lákal ho bílej.
Ale ten jakoby neposlouchal, zasnil se. „Před dvěma lety jsem našel luxusní lokalitu přímo na Hlaváku. Skoro celou zimu jsem makal a postavil obrovské hnízdo. To bys koukal, holky se mohly přetrhat. Užíval jsem si, ale žádná se mi nelíbila.
Chtěl jsem k tomu hnízdu pěknou samici. A pak se objevila Máňa. Do téhle hrdličky jsem se zamiloval hned. Hele, ta ti byla. Lesklé peří, na noze zlatej náramek, na pravém křídle tetování a na Facebooku ji visela fotka s popiskem Jsem divoká a hravá. Neváhal jsem ani minutu a pozval ji k sobě domů na pražená semínka, kde jsem místo zpěvu rovnou spustil operní árii. Přibližovala se blíž a blíž. A tak jsem zpíval víc a víc. Neuvěřitelně mě vzrušovala. Zavřel jsem oči. Cítil jsem ji úplně všude. Měl jsem z toho fakt husí kůži. Peří se mi naježilo. A nejen to. Divoce u toho mávala svými křídly a hlasitě vrkala.“
„Já jsem to asi nepochopil,“ přerušil ho bílej. „Tak dala ti nebo ne? Máte mladý?“
„Hele dala a nemáme. Chtěla po mně zlatej náhrdelník. A když zjistila, že kromě hnízda nemám nic jiného, odletěla pryč.“
Ponaučení: Není všechno zlato, co se třpytí.

Žádné komentáře:

Okomentovat