30. listopadu 2018

Černobílý svět - napsala Jana Simčinová

Obdivoval jsem zelenou trávu, modré nebe, oranžové listí, bráchův červený svetr a tátovu světle modrou košili. Můj svět dostal ode dneška jiný rozměr. Byl jsem plný dojetí, štěstí, lásky a barev všude kolem mě.
V sedmi letech mi totiž řekli, že jsem barvoslepý a nikdy neuvidím barvy. Neviděl jsem zelenou, červenou a modrou. Modré moře bylo stejně barevné jako zelený trávník.
Venku na verandě jsem tak nervózně postával.
Před zraky rodiny jsem v ruce žmoulal brýle, které jsem dostal jako oslavenec k narozeninám a které slibovaly barevný svět. Dlouho jsem se odhodlával si ty brýle nasadit. Těšil jsem se, ale zároveň i bál. Tři, dva, jedna a pak už jsem se nechal unášet. Doslova a do písmene jsem zíral s otevřenou pusou dokořán. Byl jsem jak na jiné planetě. Jako bych celý život prospal. Jakoby to bylo celé předtím jen špatný sen a já se konečně probudil. Nemohl jsem tomu všemu, co jsem viděl, uvěřit. Točil jsem se pořád dokola a ke všem věcem jsem se přibližoval a oddaloval. Kdyby mě viděl někdo cizí, myslel by si, že ujíždím na drogách.
Máma to po chvilce nevydržela a schovala své oči do dlaní. Táta s bráchou měli na krajíčku a já už jsem pro slzy ani neviděl. Nechtěl jsem však přerušit ty první okamžiky a tak jsem skrz ty brýle koukal na barevný svět dál. A koukám díky nim takto až dodnes.

Žádné komentáře:

Okomentovat