21. listopadu 2018

Bylo, nebylo. A bylo? - napsala Jaroslava Kainová

V tom pohádkovém království žila královna Sněhurka a její manžel, král Jan. Chovali k sobě velkou lásku. Královna byla zvídavá a moderní žena, a stejně tak vládla svému království. Sedmero trpaslíků, malých královniných přátel, dál bydlelo v lesním domečku, dobývalo drahokamy v kutných horách a Sněhurku občas navštěvovalo.
Dnes byl v královském městě velký ruch. Slavily se čtvrté narozeniny královských dvojčátek, princezny Sofie a prince Alberta. Mezi davy lidí mířila ke královské bráně ženská postava.
Mladá, štíhlá, hnědovlasá dívka oděná do tmavěmodrých cestovních šatů měla přes rameno přehozenou černou kabelu.
U brány řekla strážnému: „Zdravím, tě, Josefe. Jdu za Sněhurkou.“
„Matylde! Rád tě vidím! Dlouho jsi tu nebyla!“ odpověděl jí strážný a přísný výraz jeho tváře rozzářil úsměv. „Sněhurka bude ráda. A stavíš se pak za mnou?“
„Ráda se stavím, vždyť jsem tu nebyla od královské svatby. Tak se zatím měj,“ usmála se na něj a pokračovala do zámku. Šla vchodem pro personál, který důvěrně znala, neboť její matka, dej jí Pánbůh věčnou slávu, zde pracovala jako kuchařka. Ona za ní vždy po obědě chodila do kuchyně pro dobrůtky, které zůstaly od královského stolu.
Na dlouhé chodbě nikdo nebyl, neboť se všichni starali o slavnost. A tak došla až dozadu před dřevěnou, kazetovou stěnu, sehnula se a zmáčkla jeden dřevěný čtvereček. Cvak! cvaklo to zevnitř a dřevěná stěna se nastevřela. Rychle se protáhla dovnitř, chytla do ruky kliku a stěnu tiše zavřela. Ucítila známý vlhký pach! Vyběhla do druhého patra po úzkém schodišti, které osvětlovala maličká čtvercová okénka.
Zastavila se před šedou dřevěnou stěnou a sklonila k ní hlavu. Naslouchala. Pak vzala za kliku a otevřela. Do chodby vnikl proud světla, ona prošla a zavřela. Očekávala Sněhurčinu dětskou hernu, ale stála v růžovobleděmodrém pokoji dvojčátek. Nad postýlkami se skláněla Sněhurka. Zvedla hlavu, pootočila ji, oči se jí rozšířily a zašeptala: „Matylde!“ Obě k sobě došly a objaly se. „Kdes byla tak dlouho?“ zeptala se Sněhurka, vzala ji za ruku, prstík položila na rty a vedla Matylde ven z pokoje. Posadily se v dětské herně.
„Tak vyprávěj, kdes byla a cos dělala?“ byla Sněhurka zvědavá. Obě měly pocit, jako by se rozloučily včera. Nejlepší kamarádky, princezna a dcera kuchařky a barvíře. Sněhurka se dozvěděla, že Matylde vystudovala gastronomii a ekonomiku a teď je šéfkuchařkou v královské kuchyni u sousedního krále Filipa. A Sněhurka vychovává malá dvojčátka, miluje svého Jana a vládne. Štěbetaly a smály se jako malé holky.
„Královno!“ ozvalo se odněkud z hloubi zámku. „Lásko, kde jsi?“ Sněhurka se zvedla a šla ke dveřím, ale král Jan je otevřel dřív. „Už na tebe čekáme, musíš zahájit slavnost,“ objal ji a políbil. Pak spočinul pohledem na osobě na divanu. Pozvednutým obočím vyzval Sněhurku k odpovědi.
„Tato mladá žena je moje Matylde,“ řekla mu. Král ji pustil a s širokým úsměvem přistoupil k uklánějící se ženě. „To jste vy, ta divoška z vyprávění mé ženy?“ a políbil ji ruku.
„Ano, to jsem já, výsosti,“ potvrdila mu to.
„Tak, mé milé, jdeme slavit. Na vaše povídání bude čas večer,“ rozhodl král Jan.
Slavnost byla slavnostní a slavilo celé království. Ty dvě si povídaly celou noc a slíbily si, že se uvidí nejpozději na pátých narozeninách dvojčátek. Matylde navštívila i Josefa a druhý den po obědě odcestovala do sousedního království.
Uplynul rok.
V den narozenin dvojčátek se na zámek sjížděli pozvaní hosté se svými dětmi. Na zahradní slavnosti byli všichni hosté představeni královskému páru. Mezi nimi i král Filip ze sousedního království, který přijel i se svou chotí. Na nebi zářilo slunce a všude bylo slyšet dětské štěbetání.
„Jeho výsost Filip, král Jižního království, se svou chotí, královnou Matylde.“ Tak je představili. Oba se uklonili a za nimi následovali další a další. Během slavnosti král Jan s královnou postupně hovořili s každým pozvaným hostem. Zamířili tedy i ke králi Filipovi.
„Rád vás konečně poznávám, králi Filipe. I vás, královno,“ a zarazil se v půli věty. „Matylde?“ vyřkl naprosto konsternován.
„Ráda vás zase vidím, vaše výsosti. Ano, jsem to já. Ta divoška,“ usmála se na něho. Pokukovala ale za něj, neboť právě přicházela královna. Ovšem jaké bylo její překvapení, když král Jan vzal za ruku starší ženu a řekl. „Chci vám představit svoji manželku, královnu Beatris.“
Matylde vyděšeně couvla. „Ale to je … to je!“
„Ano, Sněhurčina macecha,“ řekl král Jan vážně. „Víte, Sněhurka nás opustila. Vzdala se koruny, vládnutí, dětí a odstěhovala se za trpaslíky. Před rokem na slavnosti ji totiž pozvali k nim do kutných hor. Vrátila se po týdnu jako vyměněná. Básnila o zlatu a drahokamech a o tom, jak založí šperkařskou dílnu a bude se živit prodejem klenotů. Ano, opravdu jí to vynáší, ale od té doby se tu neukázala. Ani za dětmi,“ smutně vzdychnul král. Pak políbil své ženě ruku a pokračoval. „A Beatris? Je naší královnou již šest měsíců a lid ji má rád, viď, drahá,“ usmál se na ni. „Řekni královně Matylde, jak se to stalo.“
Královna zvážněla a začala vyprávět.
„Když jsem otrávila Sněhurku jablkem, hnali mě trpaslíci lesem, a já nakonec uklouzla a spadla ze skály. Zachránilo mě, že jsem dopadla do hustého podrostu a po něm sklouzla do bystřiny. Voda mě odnesla daleko. Jak jsem přežila, nevím, ale našel mě starý poustevník, odnesl do jeskyně a staral se o mě. Když jsem se probrala, nepoznávala jsem se, měla jsem amnézii a byla jsem nemohoucí. Znovu mě naučil chodit, mluvit a stále si se mnou povídal. O životě a o tom, proč žije sám.“
Náhle se ozval dětský hlásek: „Mamá, mamá!“ a jako vítr přiběhli malí oslavenci. Princezna Sofie natáhla ruce a královna ji vzala do náruče. Malá se položila hlavičku na její rameno a pozorovala Matylde. Alberta zvedl král a Beatris vyprávěla dál.
„Prý dřív krutě ubližoval lidem, ale někdo ho zachránil před oprátkou a tak slíbil Bohu, že bude konat dobro. Sbírali jsme byliny, míchali bylinné směsi a masti a lidé za námi chodili a byli nám vděční. I mně. Byl to zvláštní pocit. Změnila jsem se; moje tvář i moje duše. Ani kouzlit už neumím. A pak mi, asi tak před rokem, řekl, že jsem zdravá a že už musím odejít. Když jsem přišla sem do města, zjistila jsem, že je Sněhurka pryč, král je rozvedený, má dvě malé děti a hledá chůvu. Vybrali mě. A já se zamilovala do Sofie a Alberta, časem i do Jana. Ale on mě oslovil první a já jeho lásku neodmítla. I lidé mě přijali za královnu,“ řekla a něžně políbila malou Sofii. „Ale teď mě omluvte, prosím, musím jít s dětmi za jejich malými hosty.“ Usmála se, kývla hlavou, Jan postavil Alberta na zem a ona s nimi odešla. Král ji obdivně sledoval.
Matylde mlčela překvapená zjištěnými skutečnostmi.
Potom král Jan zasněně pronesl: „Mám ji moc rád.“ Rozloučil se kývnutím hlavy a pospíchal za královnou a dětmi.
Král Filip s Matylde se stali dobrými přáteli krále Jana i Beatris a navštěvovali se. Sněhurku už nikdy neviděli.

Žádné komentáře:

Okomentovat