9. listopadu 2018

Bojovnice Ivana - napsala Miroslava Chroboková

Nevím, jaký příbuzenský vztah mezi námi je, když máme společného manžela, ale rozhodně se cítíme jako velmi blízké příbuzné. Žádný strach, nejde o bigamii, já jsem pro ni bejvalka, ale co je ona pro mne? Rozhodně člověk, který mě fascinuje.
Než se jejím osudem stal můj bývalý manžel, prošla dvěma nepodařenými manželstvími, pak se ještě nějakou dobu snažila přivést domů synovi náhradního otce, nikdy to nevydrželo a tak nakonec na muže rezignovala.
Nevím, co ji přivedlo k její podivnosti, snad to, jak jí jeden manžel „vyznával lásku“ sekerou, ale prostě obrátila mysl ke svým přednostem duševním. Objevila, že má jasnovidné a léčitelské schopnosti.
Proč jsme se sblížily?
Když konečně zakotvila v relativně spokojeném manželství s mým bývalým, objevila si po krátkém čase nádor v prsu. Asi tak před devíti lety. Diagnóza padla ve chvíli, kdy měla boule osm centimetrů v průměru. Nastalo klasické: „Je to konec? Proč se to stalo zrovna mně?“
No, konec to nebyl. Podstoupila tradiční léčbu chemoterapií, pak měla následovat operace, měsíc před ní ale kontrolní tomografie ukázala bouličku už jen centimetrovou a při operaci lékaři nenašli nic. Ivana si totiž hned po zjištění nevítaného hosta ve svém těle začala na ty dvě dotěrné otázky odpovídat. První odpověď byla rychlá: „Já neumřu.“ Hledání té druhé bylo složitější; rozebrala poctivě svůj dosavadní život a našla příčiny, celou velkou škálu toho, co dělala špatně. A začala napravovat: místo nikotinu vychutnávala lesní vzduch, dýchánky nad vínkem s kamarádkami nahradila vycházkami se svými psy, změnila stravovací návyky, začala se důsledně vyhýbat stresovým situacím a především zjistila, jak jí chybí sebedůvěra a sebeúcta. Bylo to náročné, ale změnila celý svůj životní styl, naučila se pozitivně myslet, ale také říkat NE. A měla naprosto neochvějnou víru ve své uzdravení. Ta víra byla klíčová, jenže… Máte představu, kolik je k ní potřeba odvahy, když vám jde o život?
No, Ivana ji měla, protože je to bojovnice. A uzdravila se. Když byla „čistá“ asi rok, vrátila se k původnímu stylu života. Vše zapomenuto. Ale po osmi letech přišla nová ataka. A mnohem horší, měla rozsevy od zvrhlého vaječníku po celém břiše. Její onkolog nad ní zlomil hůl, předepsal jen nemoc zpomalující chemoterapii a doporučil jí, aby uspořádala své pozemské záležitosti.
V Ivaně se znovu probudil bojovný duch - už věděla, jak na to. Teď šlo opravdu do tuhého, lékař se vyslovil zcela jasně. „Já neumřu!“ sebrala znovu všechnu svou odvahu. A zopakovala vše, co se předtím naučila, znovu změnila svůj životní styl a to vše při dávkách chemoterapie, která sama ji ochromovala, a za velkých bolestí.
Po páté chemoterapii na novém snímku z tomografu zase nenašli skoro nic nepatřičného. Ale stejně ji čekala náročná břišní operace a po ní přeléčovací dávka chemoterapie. Byla zesláblá, unavená, lehce se vyčerpala a velmi těžce znovu nabývala sil, ale nevzdala se. Její mysl ji vedla, „naordinovala“ svému tělu uzdravující program. Po roce od zničující diagnózy ortel opět zněl „čistá“.
A myslíte si, že se už poučila? Trochu, ale jakmile se jí začaly vracet síly, zase už zapomněla říkat NE. Musela jsem na ni přísně dohlížet. Stejně unikla a zanedlouho jí znovu na tomografu objevili malinkou potvůrku kdesi v břiše. Lékař ji poslal na laparoskopické odstranění, protože na další chemoterapii ještě neměla síly. „To zvládnu sama,“ řekla si a měsíc znovu svou vlastní myslí, bez jakéhokoli lékařského zákroku, léčila své tělo. Když po této době na novém snímku lékař nic nenašel, vyhodnotil to: „No, to asi selhala kontrastní látka,“ a poslal ji ke kontrole na kliniku, kde ji před půl rokem operovali. A výsledek? Opět „čistá“.
Teď už Ivana ví, jak si zdraví udržet. Už konečně pochopila, že celý životní styl, který nastoupila jako léčebný, nesmí opustit. Už to nevnímá jako dočasné omezení. Vybojovala si život, váží si ho a naučila se radovat z maličkostí. A pracuje na sobě dál, teď svému organismu programuje: Pro nezvané hosty nejsem doma.
Tady bych měla skončit. Ale k dokreslení její osobnosti chci dodat: při první rakovině si psala deník, při druhé jej doplňovala a přepracovala ho do knižní formy a při třetí text ozvučila a připravila do tisku. Při troše štěstí se z knihy může stát vánoční dárek těm, kteří se dostali do stejné situace a neví si rady.

Žádné komentáře:

Okomentovat