Ale to by nebylo chronologicky správně, začít naším zadržením, protože to se odehrálo až pátý den.
Tak tedy popořadě. Do Ruska jsme vklouzli stejným přechodem jako loni, ale za pouhé tři hodiny. Pohraničníci znovu chtěli vidět úplně všechno, ale papíry vyplnili za nás a byli korektní a v pohodě. Pak jsme minuli Kursk a Voroněž, a přespali v polích za ní, když jsme si před tím upekli rybu z Volhy.
Ráno jsme se kamarádili s traktoristou, který nás vzbudil, a málem s ním orali širou Rus.
Po cestě do Volgogradu se rozbil startér a my jsme zastavili v prvním servisu. Když si nejdřív šli všichni čtyři automechanici společně koupit voltmetr, aby mohli změřit napětí baterky, byli jsme trochu nejistí jak to má Existence vymyšlené, ale pak se ukázalo, že Ivan i Andrej jsou šikovní zlaťáci. Posadili mně do auta a objeli se mnou, a starým startérem, několik obchodů. Po třech hodinách jsme odjížděli s novým startérem německé výroby. Celé to přišlo na 7900 rublů. Něco málo přes tři tisíce korun. Kdyby to do tohohle servisu nebylo 3364 km, jezdil bych sem pořád.
V tomhle městě, ještě když se jmenovalo Stalingrad, se odehrála jedna z nejstrašnějších bitev v lidské historii. Během několika měsíců se zde povraždilo přes 2 000 000 lidí. Ty nuly jsou bohužel správně. Srazili se zde armády dvou největších zločinců minulého století a výsledek tomu odpovídal.
Z města nezbyl kámen na kameni, a tak bylo po válce vystavěno úplně znovu s širokými bulváry v bolševickém klasicistním stylu. K tomu byl přidán v padesátých létech kanál mezi Volhou a Donem, který spojuje Kaspické moře s Černým a Památník Vítězství, který spojuje zoufalství s pýchou.
Pomník hrůzy je 70 metrová socha Matky Rusi, která máchá nad hlavou 11 metrovým mečem. Její výraz je opravdu strašlivý a celý areál na kopečku, o který se svedl nejkrutější boj je vybudován tak, že mám obavu, že může nějakého mladého nešťastného kluka přivést k myšlence, že padnout za vlast není špatný nápad. Možná, že tím, jak jsem se nad pomníkem rozčiloval, jsem Matku Rus trošičku namíchnul. Už za dva dny jsem se měl dovědět, že s Rusí se nežertuje.
Ale další den tomu ještě nic nenasvědčovalo. Na cestě do Astrachánu jsme potkali Angličany Lindu a Nigela, na osmiměsíční expedici do Singapuru. Měli před sebou mimo jiné Čínu, jihovýchodní Asii a Malajsii.
Propovídali jsme s nimi večer na krásném pustém břehu Volhy někde před Astrachánem, a pak si společně prohlédli město. Oni jeli na východ do Kazachstánu a my na západ do Kalmycké Republiky, jediné evropské budhistické zemičky.
Bolševici Kalmykům nejdříve ve třicátých létech zbořili chrámy a ve čtyřicátém šestém je pak všechny odvezli do koncentráků-gulagů na Sibiř. Mohli se vrátit až v roce 1957 když byl Stalin mrtvý.
Nové chrámy si ale směli vybudovat, až když Sovětský svaz zkolaboval. Ten, ve kterém jsme proseděli ranní pudžu, byl z roku 2005 a několikrát vněm prozpěvoval i Dalajlama. Do tohohle templu je to z Prahy 2243 km vzdušnou čarou, a my tam po zemi jeli 4171 km.
Kalmykové kdysi přišli z Mongolska, jako mongolové i vypadají a jejich zemička leží uprostřed stepi. Úplně jsme se rozplývali nad tím, jak nám to tam Mongolsko připomínalo.
No a pak nás v Budyonnovsku na silnici sebrali policajti. Vzali nám pasy a my je museli následovat na stanici. Tam s námi, s každým zvlášť, sepsali protokol a mnoho dalších papírů. Vše psali ručně, a tak jsme odcházeli až po více jak třech hodinách. Každý se "štráfem" - pokutou 2000 rublů.
Víte, jakou jsme provedli strašnou věc? Na malinkém lístečku, který musíte celou dobu pobytu v Rusku střežit jako oko v hlavě, jsme vyplnili kde co, ale zapomněli podtrhnout, že jsme turisté. Jednalo se asi o šestimilimetrovou čárku. To, že máme v pase turistická víza, prý nestačilo.
Zlobili jsme se, vysvětlovali, ale vše marné. Pokuty se v Rusku platí tak, že dostanete papír s QR kódem a hotovost složíte v bance. Když jsem viděl, jak pokutu zaprotokolovali a vytiskli, měl jsem pocit jako by na mě z tiskárny vyplázla jazyk sama Matka Rus. Ale vlastně jsme dopadli dobře. Představte si, kdyby se na nás tahle dáma opravdu naštvala!
http://yakovo.blog.cz/
