Jde se na Mstětín , krásný pohled napravo Krkonoše. Od nich fouká pěkně studený vítr.
Příjemná procházka Justinčinou stezkou, se zastávkou u Žebráckého vodopádu (tam prý Viktorka z Babičky B. Němcové, hodila do rokle své dítě a ne u splavu) s protějším rybníčkem plným krásně kvetoucích blatouchů. Vycházka byla korunovaná výbornou čočkovou polévkou za 25 Kč v Červené Hoře v hospodě co býval statek, kde se prý narodila Viktorka.
Pak pokračujeme po asfaltce na Zlíč– a u odbočky na rozhlednu a k Rýzmburku, jsme my služebně méně zkušené turistky Maruška a já rozhodly, že to vezmeme do České Skalice Ratibořickým údolím. Před Rýzmburkem se pásli, dle Marušky zateplení koně (podle mých představ obložení deskami jako domy) Byly to tak pruhované krávy.
Pohoda krásné cesty s nadhledem na řeku Úpu skončila u Bílého mostu – nebyl tam, jen díra po mostě přes řeku.
Tak jsme si řekly, no ještě, že ty zkušenější dámy s námi nešly – to teď by nám to daly,
ale co teď ? V dubnu se přes řeku brodit nebudeme.
Frajerky jsme věděly, že naproti mlýnu v Ratibořicích je přes Úpu lávka, no tak půjdeme po levém břehu řeky . Nádherné louky zryté divočáky, byly dobře schůdné. Viktorčin splav ve slunečních paprscích z levé strany neznáme a je jiný – zase nový zážitek a najednou se ta potvora řeka to dala hodně doleva.
A tam už jen strmý skalnatý sráz s lesem. To nic šplháme nad řeku, když nás ta potvora vedle sebe nepustí. Sem tam to po břidlicovém svahu klouže až na kolena, ale ještě se pořád smějeme
a najednou kaňon, tak musíme na dno a zase se na druhou stranu vyšplhat a opět pohoda a kde nic tu nic, ještě větší rokle a ani nevidíme, jestli v ní teče voda. Po spuštění pomalu po zadní části těla na dno, je vidět že voda zrovna teď neteče, byla suchá zima a tak po čtyřech vylézt zase nad řeku . No tady už přece musí být ta Panklovna, co dala kněžna Zaháňská panu Panklovi, za věrné služby.
A tam bude ta lávka. Tak znovu sestoupit k řece a po břidličném svahu těsně nad hladinou, to zase pěkně klouže, kolegyně v nedohlednu, jen někde houká sova , to mě Maruška hledá. Ta na rozdíl ode mne skáče jako kamzík po svazích a už ji ani nevidím. Jen nadšeně vykřikuje, že tady po lesích běhala Viktorka a že si tak připadá.
Hurá už je tady lávka přes řeku a jdeme k mlýnu. Tam další zrada, opravuje se náhon k mlýnu a zase most fuč, naštěstí tam je provizorní lávka a jsme na cestě k zámku v Ratibořicích.
Do České Skalice se nic podstatného nestalo, zakopnutí o pařez Maruška vybrala, ti Holanďané nás na nádraží v čekárně nepustili sednout i když museli vidět, jak jsme utahané.
Vlak dojel domů dobře. A my máme do svých sbírek nový zážitek pochod po levé straně Úpy.
Ratibořice chodíme tak 5x ročně a teprve letos nás Úpa zaskočila.
Mě to tedy po levém břehu řeky jednou stačilo.
