26. října 2018

Jedna je jedna a ne dva - napsala Hana Zdražilová

Jela jsem sama na výlet. No ano, slyšíte správně, sama. Prostě jsem vyrazila a bylo to. Že je to neobvyklé? Asi ano. Ale kdyby mi celý svět kolem mně nedával najevo, jak divné to je, vůbec by mě nenapadlo o tom přemýšlet a nemusela bych bojovat s pocitem, že jsem asi fakt divná.
Takže popořadě.
Byl krásný letní den, sobota a já měla volno. Nemusela jsem se ani učit, ani uklízet, ani před sebou neměla žádné rodinné návštěvy. A k tomu jsem toužila být na čerstvém vzduchu.
Moji přátelé byli buď v práci, nebo na dovolených po světě. 
Mohla jsem tedy zůstat doma zavřená v bytě, nebo vyrazit na výlet někam do přírody, sama. Rozhodla jsem se vzepřít úzkostnému pocitu, že tam venku je nebezpečná džungle, ve které si sama neporadím, a prostě jsem ráno sedla na vlak do Děčína. První zádrhel nastal na zámku, když jsem si kupovala lístek. Na pokladně se paní zeptala: „Jenom jeden?“
Chvíli jsem znejistila, za mnou nikdo nebyl, místnost prázdná, říkala jsem jeden, no tak kolik bych jich měla chtít? „Ano, jeden,“ ujistila jsem ji.
Prohlídka začínala za půl hodiny, to byl právě tak čas vhodný pro ranní kávu v zámecké cukrárně. Posezení venku bylo bez obsluhy, zašla jsem tedy dovnitř a slušně pozdravila. „Kávu prosím, espresso s mlékem“, požádala jsem.
„Jednu?“ zeptala se paní za pultem. Už jsem ani na okamžik nezaváhala a odpověděla promptně „Ano, jednu.“
Kávu jsem si odnesla ven, sedla si na lavici na nádvoří a vystavila tvář slunečním paprskům. Bylo krásně, svěží dopolední vzduch, kolem ticho, sluníčko zářilo, hřálo, ale nepálilo. Bylo mi tak hezky, že jsem si neuvědomila, jak rychle čas letí, a jen tak tak došla na druhý konec nádvoří, když prohlídka začínala. Bylo nás šest. Tedy jeden pár v letech, jeden zamilovaný pár kolem dvaceti, průvodce a já. O tom, jak si mně při mém příchodu všichni změřili od hlavy, až k patě nemusím moc vyprávět. Kdyby s tím nedůvěřivým prohlížením přestali, řekla bych si, že to bylo kvůli mému spěšnému příchodu, koukali na mně ale divně celou dobu. A to přísahám, že jsem se vystavených exponátů nedotýkala, papuče si řádně nazula a výklad pozorně poslouchala.
Po prohlídce zámku jsem zamířila zpátky na nádraží, tentokrát autobusové a vyrazila směr Mezní Louka. Lístek jsem chtěla jeden a nikomu to divné nepřišlo. Cestou na Meznou, kde se nachází nástupiště pro skalní soutěsky, jsem nikoho nepotkala. Zato v údolí u nástupiště na převozníka čekala pěkná fronta výletníků. Počítala jsem v duchu, kolikrát se bude muset otočit, než nás všechny převeze, ale nakonec se vynořil převozník ještě druhý a za deset minut jsem už nastupovala do lodě. „Dobrý den“, pozdravila jsem a podávala převozníkovi 100 korunu (jízdné bylo 60 Kč, podotýkám). „Kolik lístků?“ zeptal se a podíval se na mě nechápavě. V duchu jsem zaúpěla. Jak kolik? Jak kolik? Kdybych s sebou měla dítě, nechala bych ho nastoupit před sebou, kdybych byla s chlapem, snad by platil on, tak co je to za otázku? „Jeden!!“ vykřikla jsem téměř a vymrštila ruku, aby mi mohl vrátit drobné.
Dosedla jsem a čekala, až nastoupí ostatní. Vypluli jsme, když v tom převozník praví. „Jsme nevyrovnaní, nakláníme se na jednu stranu, můžu vás poprosit, abyste se přeskupili?“ Mezi výletníky začala trochu panika, koukali se jeden na druhého a snažili se přijít na to, jak loď vyrovnat. Už jsem začala trpět stihomamem, jestli za to snad nemůžu já, protože je nás na jedné straně lichý počet, ale byla jsem v tom nevinně, jeden vypasený výletník si přesedl a bylo vyrovnáno. Za pár minut jsme dopluli na konec soutěsky a já se odtamtud vydala dokončit okruh zpátky na Meznou.
Moc mi udělalo radost, když jsem v té vší záplavě rodin s dětmi a zamilovaných párů potkala také samotné kluky na výletě nebo dokonce jednu holku. Ta vypadala jako zkušená trampka, měla s sebou dokonce karimatku! To mi dodalo odvahy. Kam se hrabu já, ona snad i sama někde nocuje! Když jsem doputovala lesem a došla na Mezní Louku, bylo už kolem druhé hodiny a já měla ukrutný hlad. U informačního centra byla nově otevřená restaurace, vešla jsem dovnitř a sedla si k prvnímu volnému stolu. Odložila jsem batoh na zem, sundala si bundu a těšila se na obsluhu.
Za chvilku ke mně přišla číšnice. „Dobrý den, budete jíst?“
„Ano, budu,“ odpověděla jsem natěšeně.
„Přinesu vám jídelní lístek. Jeden, nebo na někoho čekáte?“ zeptala se, a mně bylo, jako by mě polila studenou vodou. Tak já už vážně nevím. Nemám si radši někoho vymyslet? Řeknu, že ještě přijde manžel s dětmi, pak budu jako čekat, za čtvrt hodiny zahraju, že se zdrželi, ale já mám hlad, takže na ně nebudu čekat a najím se, a až se najím, tak jim půjdu jako naproti? Nebo řeknu, že moje přítelkyně dorazí později a možná tím vzbudím menší údiv, než tím, že chci prostě jenom jeden.
Myšlenky mi proudily jedna přes druhou, nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem odevzdaně hlesla, že chci ten jídelní lístek prostě jenom jeden. Najedla jsem se, sama, zaplatila, za jednoho, vydala jsem se na zpáteční cestu, sama jedna, koupila si lístek na autobus, jeden, pak na vlak, jeden, a jedna sama přijela zpátky do Prahy. Tam už to bylo normální.
Normálně jsem sama jela metrem, tramvají a sama dorazila domů. Domů, kde bydlím sama, jedna. Jestli je to normální nevím. Snad jo. Nebo asi ne. Ale je to tak.
Židle mám doma čtyři. Hrnečků 12, talířů po šesti a kartáček na zuby jeden. Tak nevím. Možná bych si v těch počtech přeci jen měla udělat pořádek. Ale do té doby na výlety jezdit sama nepřestanu. Jen už asi pro jistotu vždycky předem zdůrazním, kolik vstupenek, káv a obědů chci objednat.

Žádné komentáře:

Okomentovat