Divná doba - napsala Pavlína Šaurová

Nemůžu se dočkat. Už aby tu byly! Vždycky mi to jejich švitoření vlije do žil novou energii. Aspoň na chvíli přestanu vnímat tu příšernou bolest. Někdy mám pocit, že to nevydržím už ani vteřinu. Hanička tu pusu nezavře. Zase se dozvím, která kamarádka je nepodařená fiflena a který kluk to na ní zkouší. A ta menší, Zuzanka, to je snad ještě větší brebentilka. A k tomu pěkná metrnice. Má kuráž, ta se v životě neztratí. Jsou to hodné holky. Ale potřebovaly by větší řád, pevnou ruku. Dcera je na ně moc hodná. Všechno jim toleruje. Ale stejně se na ně těším. Zvonek zvoní, už jsou tady!


„Ahoj babi! Promiň, že jdeme pozdě, trochu se nám protáhl trénink.“
„To nevadí, holčičky moje. Upekla jsem kuře a vařím brambory. Udělám kaši, jak to mají holky rády. A mám tu výbornou rajskou polévku.“
„Babi, holky přece rajskou nejedí, vždyť jsem ti to říkala. Ale kaši jim dej. Masa jenom trošku. Víš, že tomu moc nedají.“
„Maso jíst musí, jinak budou ošklivé.“
„Spousta lidí dneska maso nejí a nejsou proto ošklivější.“
„A co když jsou?“
„Babi, ta tvoje dogmata. Nech toho!“
„No, tak pojďte jíst, jídlo je na stole.“
„Prababičko, já to maso nechci!“ „Já taky ne!“
„Holky, maso se jíst musí! Jinak nevyrostete.“
„Babi, nech je, říkala jsem ti přece, že masu moc nedají.“
„Koukejte jíst, nebo vás nebude mít maminka ráda.“
„Babi, neříkej tyhle věci! Budu je mít ráda, i když nebudou jíst maso. Nebo budou třeba na holky.“
„Za války jsme neměli co do pusy a vy si tady budete vymýšlet, co všechno nejíte! Nevděčnice. Válku na vás!“
„Mami, prababička chce, aby byla válka?“
„Ale nechce.“
„Tak proč to říká? Nemá nás ráda? Chce, abychom umřely?“
„Babi, tohle jsi fakt přehnala! Holky pojďte, jdeme domů! A ty, babi, laskavě příště přemýšlej, co říkáš!“

Jsou pryč. Tak jsem se na ně celý měsíc těšila. Je to divná doba. Nežerou maso... Ta záda mě dneska tak bolí! Mám pocit, že mi shoří. Jako kdyby mi na nich tančilo tisíc ohnivých mužíčků. A holky odešly. Moje milované holčičky! Ublížila jsem jim. Neměla jsem to říkat. Nemůžou přece chápat, jak jsem to myslela. Nevědí, co je nouze. Nemusely nikdy pít vodu z kaluže, aby přežily. Kdo ví, jestli budu mít ještě někdy šanci jim to vysvětlit. Tak moc to bolí.