Už od dětství jsem byla takový malý „chcípáček“. Tady
píchne, támhle bolí a jsem okamžitě na smrt nemocná. Možná by někdo na první
pohled řekl, že jsem hypochondr.
Můj doktor se mnou měl ale vždycky plné ruce práce. Když už jsem za ním přišla, s rýmičkou to nebylo. Opětovně jsem se rozhodla, že ho poctím svou návštěvou, když jsem si ve čtyři ráno vygůglila, že mám asi zánět slepého střeva. V šest ráno už jsem psala esemesku mé drahé mamince, kterou mě baví čas od času takovými informacemi šokovat, aby byla připravená na možnost, že se mi bude muset do Plzně přijet postarat o půlroční kotě. O hodinu později už jsem se belhala jako bába s houserem do zdravotního střediska a dokonce si ještě počkala půlhodinku v čekárně, než na mě přišla řada. Však kam spěchat, že jo. Doktora tentokrát zastupovala nějaká hódně stará a hódně slepá paní doktorka. Dvě minuty na mě mžhourala přes brýle a pak prohlásila, že to ten slepák bude, že by se ráda mýlila, ale ona se nemýlí nikdy. Prý jestli se mám jak dostat do nemocnice. Tentokrát jsem na ní přes brýle zamřhourala já. Právě jsem se vrátila na pár dní ze zahraničí, nikoho jsem tu neměla, leda bych si sama skočila do tramvaje a doufala, že třeba do hodiny do nemocnice dojedu a po cestě nevypustím duši. Po několika mých zmučených pohledech mi doktorka zavolala záchranku. Pár minut poté už se dveře do ordinace rozrazily a přišli si pro mě dva pánové jak od pana doktora Chocholouška. Každý si mě chytl z jedné strany za ruku a odchod. Pohledy pacientů v čekárně stály za to, asi se taky divili, že jsem tu svěrací kazajku nedostala hned. V sanitce se mě ujal mladý záchranář. Fešný záchranář. Nepamatuju si už přesně, o čem se to se mnou snažil kromě těch běžných zdravotních informací konverzovat. Ale až příliš jasně si vybavuju, že mi řekl, že mi musí napíchnout do ruky kanylu, jinak by mu zase sestřičky na příjmu hrozně vynadaly. Natáhla jsem k němu ruku a řekla mu, ať si se mnou dělá, co chce. Moc pěkně se zasmál, a že když tak hezky spolupracuju, tak mi pan řidič za odměnu pustí houkačky. Bylo mi skoro až líto, že jsme dojeli do nemocnice tak brzy. Dojezdový čas pánové určitě splnili. Skoro uprostřed čekárny plné zlomených noh, rukou a zafáčovaných hlav jsem si hupsla na nosítka a počkala si snad nekonečnou dobu v křečích, než se mě ujaly další bílé pláště.
Můj doktor se mnou měl ale vždycky plné ruce práce. Když už jsem za ním přišla, s rýmičkou to nebylo. Opětovně jsem se rozhodla, že ho poctím svou návštěvou, když jsem si ve čtyři ráno vygůglila, že mám asi zánět slepého střeva. V šest ráno už jsem psala esemesku mé drahé mamince, kterou mě baví čas od času takovými informacemi šokovat, aby byla připravená na možnost, že se mi bude muset do Plzně přijet postarat o půlroční kotě. O hodinu později už jsem se belhala jako bába s houserem do zdravotního střediska a dokonce si ještě počkala půlhodinku v čekárně, než na mě přišla řada. Však kam spěchat, že jo. Doktora tentokrát zastupovala nějaká hódně stará a hódně slepá paní doktorka. Dvě minuty na mě mžhourala přes brýle a pak prohlásila, že to ten slepák bude, že by se ráda mýlila, ale ona se nemýlí nikdy. Prý jestli se mám jak dostat do nemocnice. Tentokrát jsem na ní přes brýle zamřhourala já. Právě jsem se vrátila na pár dní ze zahraničí, nikoho jsem tu neměla, leda bych si sama skočila do tramvaje a doufala, že třeba do hodiny do nemocnice dojedu a po cestě nevypustím duši. Po několika mých zmučených pohledech mi doktorka zavolala záchranku. Pár minut poté už se dveře do ordinace rozrazily a přišli si pro mě dva pánové jak od pana doktora Chocholouška. Každý si mě chytl z jedné strany za ruku a odchod. Pohledy pacientů v čekárně stály za to, asi se taky divili, že jsem tu svěrací kazajku nedostala hned. V sanitce se mě ujal mladý záchranář. Fešný záchranář. Nepamatuju si už přesně, o čem se to se mnou snažil kromě těch běžných zdravotních informací konverzovat. Ale až příliš jasně si vybavuju, že mi řekl, že mi musí napíchnout do ruky kanylu, jinak by mu zase sestřičky na příjmu hrozně vynadaly. Natáhla jsem k němu ruku a řekla mu, ať si se mnou dělá, co chce. Moc pěkně se zasmál, a že když tak hezky spolupracuju, tak mi pan řidič za odměnu pustí houkačky. Bylo mi skoro až líto, že jsme dojeli do nemocnice tak brzy. Dojezdový čas pánové určitě splnili. Skoro uprostřed čekárny plné zlomených noh, rukou a zafáčovaných hlav jsem si hupsla na nosítka a počkala si snad nekonečnou dobu v křečích, než se mě ujaly další bílé pláště.
Pak už šlo vše ráz na ráz. Najednou jsem se vezla
v nemocniční košili na pokoj a psala mamce, že teď končí veškerá sranda. Postupně
se za mnou čím dál tím víc couraly sestry a doktoři. Nakonec se ve dveřích
objevila i nějaká prsatá a blonďatá bárbína. Hned mě napadlo, že musela
zabloudit. S odzbrojujícím úsměvem mi však oznámila, že to ona mě bude
operovat. Ten zvláštní pocit ve mně mi nedal a musela jsem si jí prolustrovat.
V o to větším šoku jsem byla, když jsem zjistila, že se blondýna účastnila
celosvětové soutěže Miss Model 2007. Nutno dodat, že tu deseticentimetrovou jizvu
na břiše, co mi udělala, by mi záviděl i Frankenstein.
Ale abych se vrátila k tomu, co jsem řekla na začátku.
Všechno souvisí se vším. Každý zásah do těla si vybere svou daň a imunita se
dává horko těžko dohromady. Dva měsíce po operaci jsem ve svých 27 letech
chytla plané neštovice. Asi v obchoďáku, jelikož jsem skoro dva týdny
nevytáhla paty z baráku. Sestřičky v ordinaci, které byly svědky mého
triumfálního odjezdu se slepákem, mě litovaly, doktor si klepal na čelo a já se
hystericky smála, jelikož jsem měla mít čtrnáct dní na to pohovor do nové
práce. Na vyléčení to stačilo, ale s těmi strupy na obličeji jsem vypadala
jako s leprou. Do dnes nechápu, jak mi tu práci mohli vůbec dát. A tak
jsem se dostala sem, do ČEZu.
