„Ale berunko, ptáčku, dyť jsou tu mladý, tak si snad dám s Ondrou ne?“ uklidňuje mamku taťka a otvírá si páté pivo.
Jedno už zvládnul vypít potají, když byla mamka zabraná do drhnutí sprchového koutu, který se stejnou vervou drhnula včera i předevčírem. Ulil si pivo do dílny do kýble. Tam mamka nikdy nechodí. Je tam podle ní strašný bordel.
Nářadí je sice dokonale srovnané podle použití na hřebíčcích, laťky vyrovnané podle velikosti a schnoucí fujary připevněné na rámech na stropě, ale nedá se tam vytřít ani utřít prach. Takže je tam rozhodně bordel.
„Andy, pojď mi to tady podržet, mamu to nebaví, ta by radši uklízela“ vyzve mě táta a opře o mě trojdírkovou 170 cm dlouhou píšťalu. Potřebuje ji nalakovat, tak držím. Táta se s tím vždycky hrozně dlouho crcá a v posledních 4 letech měl co dělat, aby každý rok stihl vyrobit jeden dokonalý nástroj jako svatební dar pro každé ze svých 4 dětí. Ještě, že jsme se mu neoženili všichni najednou.
„Berunko, pojď se podívat“ vyzve mamku s hrdostí v hlase. Ta ale jen zamumlá, že by si moc přála, aby měl táta stejně energie a času na žehlení jako má na výrobu fujar. To je samý dlátko, lakování a oktávy, ale že by konečně uvařil ten guláš, to ne. A mamka na vaření pochopitelně nemá čas, uklízí.
„Ondro,“ mrkne táta spiklenecky na mého manžela „vezmi tam ještě z lednice další dvě pivka, tobě mama nevynadá.“ Po několika minutách se Ondra vrací s tlačenkou, dvěma lahváčema a nakrájenou sekanou s okurkama.
Táta se modlí, abychom nikdy neodjížděli. Po třetím pivu má vždycky sekec a... dneska má dvě navíc a k tomu sekanou.
