Jsem šťastná babička. Mám čtyři vnoučata, jak s oblibou říkám, čtyři z jednoho vrhu. V našem případě čtyři děti ve věku 10, 9 a dvojčata 6 . Je to kromě nervů a radosti hlavně neustálý logistický problém, kde kdo má být, odkud koho kam a kdy převézt.
S dětmi se pohybuji po Praze autem a jak známo, naše hlavní město se dá plynule projet pouze v noci, jinak je permanentně všude ucpané, takže autu by stačily v pohodě dvě rychlosti, jednička nebo dvojka.
Ve čtvrtek odpoledne jsem potřebovala zaparkovat auto s dvojčaty v jedné z nejucpanější oblasti kolem magistrály, a počkat, až mi snacha přivede ty dvě starší do auta a pokračovali bychom na další kroužek. .Ale je to tam tak ucpané, že neprojedou ani motorky.Nezbylo mi nic jiného, než zaparkovat téměř celého svého „combika“ na levém chodníku v protisměru na blikačky. Ano, chápu, jak se teď řidiči chytají za hlavu, ale jak jinak bych naložila děti v centru Prahy?
Jestli něco 100% funguje, tak je to zákon schválnosti Z Opletalovy ulice vyjelo velké auto Městské policie., která sídlí za rohem. Jakmile mne minuli, došlo jim, kde asi tak stojím, ale protože nemohli ve frontě zastavit, mávali na mne z okénka, že musím okamžitě odjet. Co teď ? Děti ještě v nedohlednu, pokuta nebo dokonce ztráta bodů v dohlednu….
Ukázala jsem dvěma prsty, jako že „dvě minuty a hned jedu“, ale odpovědí mi bylo nekompromisní, zběsilé mávání z okénka: něco jako „neexistuje“ a ať okamžitě odjedu. No jo, to přece nemohu ! Vystoupila jsem z auta a zahrála na dálku mimický výstup: položila jsem si ruku na čelo, jako že je mi hrozně zle a naznačila něco v tom smyslu, že budu každou chvilku zvracet a pak že odjedu. Pomohlo to. Auto již naštěstí muselo zahnout dál na magistrálu a mne obešla obloukem skupina cizinů, kteří se lekli, že budu opravdu zvracet. Asi to bylo sugestivní, protože jeden kolemjedoucí řidič zastavil kolonu, zda něco nepotřebuji. S usměvevm a pocitem dobře vykonané práce jsem poděkovala a zhluboka si oddechla. Naklonila jsem se do auta k dětem, kteří s otevřenou pusou sledovali můj herecký výstup a než jsem stačila něco říct, už mne zpovídaly:
„Co to děláš, babi?"
„Nic, děti, jsem špatně zaparkovaná, tamhle jeli policajti, tak abych nedostala pokutu, naznačila jsem, že budu blinkat...“
„Juu, babičce je špatně a bude blinkat. Fuuuj , babi, ale ne do auta, to by tu smrdělo…“
„Mně NIC není, to jsem jen hrála, abych nedostala pokutu“.
„Velkou ? Ty jsi lhala ?“
„No, trochu.“ přiznala jsem poněkud provinile.
„Ale babííí, lhát se nemá, honem blinkej, ať nelžeš“. „Jooo, ale venku z auta“, polekala se druhá, u které jsem byla blíž.
Uf, ještě že už přišla snacha se staršími dětmi: Nastoupily honem do auta, já zabouchla rychle dveře a opatrně se rozjela do svého pruhu.
Jak to provedu za týden, to zatím nevím. Musím někde zase zaparkovat a nabrat děti, ale „blinkat“ už nemohu.
Co kdyby tam zase jela městská policie.
Michalko, Michalko, já se lámu smíchy, živě tu situaci vidím. Ale jak to vysvětlíš těm nevinným dětem? Takovou situaci může pochopit dítko až po desátém roce věku (už si samo vyzkoušelo výhodu lži a párkrát mu to prošlo). Ale ty nevinné naivní duše??? Pro ně budeš muset vymyslet vysvětlující pohádku - mám jich pár v zásobě, co jsem vyprávěla synkovi, když byl malý. Tak až se uvidíme, dám ti inspiraci.
OdpovědětVymazatPříběh krásný, jako všechny, co mi po ránu při procházce s pejsky vyprávíš! Petra