26. srpna 2018

Příběh síly a krásy - napsala Irene Formánková

Bylo to v prosinci brzy rano, kdy jsme odjeli ze synem a jeho zenou na dlouhou cestu.Behem cesty jsme prohodili par slov, kazdy jsme meli na mysli jen jedno spolecne: jak to vse dopadne.
Projizdeli jsme prekrasnou krajinou, kterou nabizely Skaliste hory, v rovnem terenu byly rozsahle farmy s konmi, a nad nimi se rysovali zasnezene kulate kopce.
Sede mraky obalovaly krajinu do sve naruce, slunce se pomalu probouzelo do spici nadhery, stolova hora (table mesa) dominovala mensim utvarum hor, pripominajicich kulisy v divadle.
Vetve stromu byly obaleny do tenke vrstvy ledu a doslova zarily trpitem vanocniho stromecku. Prejeli jsme dlouhy most a opet neskutecny obraz na polozamrzle jezero, ktere delila modra barva se stribrnou. Stribrna cast se hemzila rybari ,kteri hledali nejlepsi misto, kde by mohli vyvrtat diru do ledu a zacit rybarit. Stany,ktere tam meli postavene pripominali male chaticky, barevne tvorily obraz duhy. Byl to krasny pohled,ktery na chvili odvedl me myslenky mimo realitu, ale prezto jsem citila v dusi smutek,strach a v koutku duse i nadeji,ze vse dobre dopadne.Modlila jsem se....
Po skoro trech hodinach jizdy jsme dojeliy na misto, nemocnice v Montrose,kde nas uz cekali rodice a dve sestry. Syn Mike v doprovodu sve zeny, se sel prihlasit na prijem, doufala jsem, ze se jeste uvidime , ale jeho zena se vratila s jeho vecmi v plastikove tasce a me se sevrelo srdce a neubranila jsem se slzam. Uklidnila jsem se uvedomila jsem si, ze syn bude potrebovat podporu a ne placici matku to jsem nechala na pozdeji.Syn sel na operaci prostaty, ktera byla provedena robotem, po te co mu bylo oznameno ,ze ma rakovinu, neunosna zprava pro celou rodinu a pratele. Pozdeji nam prece bylo umozneno videt syna nez sel na sal. Lezel klidne na luzku s infuzema v obou pazich byl vyrovnany a jen rekl,jsem pripraven. Polykala jsem slzy ,polibila jsem ho na tvar a poprala hodne stesti.
Mluvili jsme tez s jeho lekarem, ktery ho operoval, velmi sympaticky mladsi clovek.
Cekani bylo nekonecne,vypilo se hodne kavy a doslo i na vodu. Konecne po skoro ctyrech hodinach nam lekar oznamil ,ze operace dobre dopadla,bylo tam par prekvapeni,ktere lekar zvladnul. Sdelil nam,ze ho muzeme videt,byl umisten na JIPce ,jeste spal a jen chvilemi se probouzel. Nechali jsme ho spat a jelikoz se chylilo k veceru,jeli jsme se ubytovat do hotelu a vycerpani jsme zasli na veceri. Ten vecer jsme jeste zasly za synem,ktery uz byl privedomi a chtel abychom mu prinesli knizku. Druhy den rano uz chodil ,najedl se a mel starost o sve pejsky,kdo se o ne postara, rekla jsem ze se o ne postaram,ackoliv bych rada zustala s nim,ale uvedomila jsem si,ze uz nejsem na prvnim miste. Lekar prisel na visitu a sdelil nam,ze si syna necha jeste o jeden den delei.
Pocasi venku se zhorsovalo, byla hlasena snehova boure,devcata a ja jsme se musely rozloucit a vydat se na cestu domu,ktera trvala 5 hodin.Nebylo videt a moc to klouzalo. Jen co jsme vyjely,tak jsem zacala moc plakat a nemohla jsem se utisit,devcata me nechali a ja jsem se vybrecela . Doma na nas cekali dva pejsci, byli moc radi, ze konecne nekdo prisel,hned jsem zatopila,dala jsem jim nazrat a pak vyvencit. Byla jsem velmi vycerpana, vecer prisla Ashley a zustala se mnou do rana,abych se nebala.
Druhy den jsem se postarala o domacnost , navarila jsem sla jsem se projit s pejsky,na cerstvem vzduchu mi bylo fajn.

Žádné komentáře:

Okomentovat