Od narození jsem na vozíku, a tak je čtení jen jednou z mála činností, kterou mohu provozovat sám, bez pomoci druhého člověka. A čtu hodně. Díky mému handicapu bychom si doma mohli otevřít soukromé knihkupectví. Knihy jsou všude. Už to došlo tak daleko, že kvůli nedostatku místa v policích jsem si musel začít knihy půjčovat v knihovně. Nejdřív jsem se bál, že budu pořád platit penále za pozdní vrácení. Ale nedělal jsem nic jiného, než četl, jedl a spal, takže přečíst jednu knihu za měsíc už zvládnu.
Jenže v poslední době mi čtení přestalo stačit. A napadlo mě, že bych to mohl zkusit i z druhé strany. Sám psát. A tak jsem si zřídil internetové stránky, které se jmenují Příběhy do šuplíku. Jenže pokud nemá člověk zaplacenou doménu, téměř to vypadalo, že není šance se s vlastní tvorbou prosadit
Nicméně jsem se nevzdal a začal hledat někoho, kdo by mi pomohl vydat povídkovou knihu.
Prošel jsem internet křížem krážem, hledal kurzy autorského psaní, literární soutěže... Nenašel jsem nic, co by mě zaujalo. Až letos 29. června jsem viděl v talkshow Všechnopárty rozhovor Karla Šípa se spisovatelkou Danou Emingerovou, která učí lidi jako já tvůrčímu psaní. Když dodala, že pracuje metodou Arnošta Lustiga, měl jsem jasno. Kontaktoval jsem ji a tento článek vznikl jako můj první úkol od ní. Už se těším, kam se spolu posuneme.
