23. července 2018

Příběh Jana Kováře - napsal Martin Tomášek

Jan Kovář je hubený muž atletické postavy a v neposlední řadě kavalír, což už se v dnešní době vidí málo. No zkrátka sen každé dívky či ženy. Jan Kovář se na přání svého otce přihlásil na pekařskou školu, ale po dvou letech zjistil, že pekařské řemeslo není to, co by chtěl v životě dělat.
Když se Honza přišel s tímto faktem svěřit svému otci, na kterém bylo vidět, že se mu synovo rozhodnutí ani trochu nezamlouvá, ten se svého jediného potomka zeptal: „Dobrá milý synu, tak mi tedy řekni, jak by jsi si představoval svoji budoucnost ty?“
Honza se vítězoslavně usmál, protože už tušil, že má skoro vyhráno a řekl: „Pamatuješ jak jsem ti kdysi říkal, že ve svém volnu trávím pár hodin s kamarády?“
Otec jen pokýval hlavou a šťastný Honza pokračoval. „Každou sobotu a neděli se scházíme u jednoho z mých kamarádů v garáži a tam se pokoušíme skládat a hrát vlastní hudbu. Muzika je to, co mě baví a čím bych se chtěl živit.“
Otec se jen usmál, vstal ze svého oblíbeného křesla ve své pracovně, na němž seděl. Když procházel kolem místa, kde Jan seděl, poklepal mu na rameno. „Pojď se mnou něco ti ukážu.“
Honza vůbec netušil, kam ho táta povede, poslušně vstal a šel za ním. Šli po dlouhé chodbě až došli do ložnice Janových rodičů.
Když otec otevřel dveře do pokoje, Honza vešel dovnitř, sedl si na postel stojící hned za dveřmi a čekal, co bude dál. Otec vstoupil do místnosti okamžitě za ním a zastavil se u skříně, která stála naproti posteli, otevřel ji a vytáhl z ní pouzdro o něco málo větší, než houslové.
Podal jej Janovi a řekl, ať ho otevře.
Poté, co tak učinil a uviděl obsah pouzdra, na něj zůstal civět s pusou dokořán otevřenou překvapením. V černém pouzdru vypolstrovaném červeným sametem ležela překrásná kytara. Asi po půl hodině bezdechého civění na poklad, který se právě zjevil před Janovýma očima se Jan konečně vzpamatoval a zeptal se otce, jak přišel k takové nádherné kytaře.
Táta se na něj jen smutně podíval. „Na tu kytaru hrála tvoje máma ten večer, co jsme se poznali.“
Honza na svého otce s údivem koukal, protože jeho táta o mámě nikdy nemluvil a když se ho Honza zeptal na cokoli kolem mámy, pokaždé jen něco zamumlal a nic víc. Dnes ale Honza vycítil možnost dozvědět se o mámě víc, tak se zeptal: „Jaká byla moje máma a jak jste se vlastně poznali?“
„Jednou jsem šel na pivo do baru Modré Hory. Ten den tam tvoje máma hrála na tuhle kytaru a já se do ní na první pohled zamiloval. Po půl roce společného chození jsme se s tvojí mámou vzali a po dalším roce ses narodil, což pro nás byl pocit velkého štěstí. Když ti byly dva roky, tak tvoje máma začala znovu jezdit na turné, protože hudba ji moc chyběla… Když se zase jednou vrátila po půl roce koncertování domů, zpozoroval jsem na ní určité změny v chování. Jakmile jsem s ní o tom chtěl mluvit, řekla, že to bude zase dobré. Přestože mě to trápilo, dál jsem se už na nic neptal.
 Jednou v noci mě probralo takové tiché vzlykání vedle mne, ale nereagoval jsem na to, protože jsem věděl, že by mi řekla, že to bude dobrý, proto jsem jen ležel, koukal do stropu a čekal až se mi podaří usnout. Druhý den ráno jsem na stole v kuchyni našel obálku a uvnitř byl dopisní papír s jedním slovem: Promiň. Po jeho přečtení jsem měl špatný pocit v těle, běžel jsem se podívat do naší garáže. Moje podezření se mi potvrdilo, naše červené Volvo tam nebylo. Po šestnácti letech se tvoje máma vrátila s úplně posledním koncertem v kariéře a dala mi tuhle kytaru, že jí máš prodat nebo na ní hrát, jak budeš chtít. Od té doby už jsem ji neviděl.“
Po tom, co otec domluvil Honza zaraženě seděl na posteli a mlčel.
Táta se tedy zvedl, došel ke dveřím a otočil se. „Než začneš hrát, slib mi, že nejdřív dostuduješ školu.“
Honza jen přikývl a jeho otec spokojeně odešel.
Po ukončení studia na pekařské škole, kterou Jan absolvoval s vyznamenáním, se začal plně věnovat své kapele Modrá Hora. Tento název kapela dostala na počest baru, v němž Honzův táta potkal jeho mámu. Ze začátku se však kapele moc nedařilo. Teprve až když kapela nahrála skladbu s názvem Žena, která mi zlomila srdce. Tato píseň se zakládala na skutečnostech o nichž Honzovi vyprávěl jeho táta. S touto písní začala kapela bourat jednu hitparádu za druhou. Všude kam Modrá Hora přijela, dívky ječely a popularita kapely začala strmě stoupat. Po několika týdnech už byla, tak velká, až se zdálo, že jejich sláva se dotýká samotné oblohy, hvězd a nakonec i vesmíru.
Zanedlouho po vydání jejich prvního CD přišla i první nabídka na měsíční koncertní šňůru, za hranicemi země. Tuto nabídku po krátkém váhání kapela přijala. Koncerty se měly konat v Anglii. Během prvních koncertů v této překrásné zemi nebyla návštěvnost taková, jakou by si hoši z kapely představovali. Po dalším koncertě se slabou návštěvností udělali kluci plakáty a sami je vylepili po celém Londýně, zbytek plakátů rozdali kolemjdoucím.
Když se vrátili do hotelu, Honza se svých spoluhráčů z kapely zeptal, jak vidí dnešní večer.
„Nevím, nevím, když jsem viděl tu návštěvnost našich koncertů, tak bych nejraději zrušil celé turné,“ podíval se na Jana Matěj Holý.
Honza jen přikývl a řekl, že když dnes nikdo nepřijde, tak pojedou domů.
Ten večer nastoupila skupina poprvé před plný sál a měla velký úspěch. Od té doby Modrá Hora na svých koncertech zaplnila sál pokaždé.
Při jednom takovém koncertu Honza zahlédl v první řadě pod pódiem černovlasou dívku, která v ruce držela kapesník a brečela. Od toho večera tato záhadná dívka navštívila každý koncert turné Modré Hory a vždy brečela, když muzikanti začali hrát píseň Žena, která mi zlomila srdce.
Záhadné děvče nedalo Janovi spát, dnem i nocí na ní musel myslet. Během jejich posledního koncertu v Anglii za nimi přišla do zákulisí, neomylně zamířila k Honzovi a zeptala se ho, jestli mluví anglicky. Jan, který byl schopen naučit se pouze text jejich písní v angličtině, se otočil na klávesistu Bohumila Třetinu. Třetina, přezdívaný Bohoušek, okamžitě pochopil, co po něm chce. Přistoupil k dámě a začal s ní hovořit plynnou angličtinou. Po několika vteřinách hovoru Bohoušek Honzovi oznámil, že tahle krasotinka umí kromě angličtiny také trochu česky. Sotva to Honza uslyšel, usmál se na neznámou a zeptal se jí, co si přeje. Neznámá mu úsměv vrátila a lámanou češtinou se zeptala, zda by s ním mohla mluvit. Jan, trochu překvapen touto prosbou, přikývl a zeptal se, jestli by jí mohl pozvat na večeři. „Dnes v osm v kavárně u Velkého Johna?“ usmála se dívka.
Honza přikývl a dívka odešla.
Stál před restaurací už ve tři čtvrtě na osm a čekal na neznámou ženu. Přemýšlel, co mu může chtít, když mu někdo náhle sáhl na rameno. Pozvedl oči a spatřil neznámou ženu stojící před ním v celé své nadpřirozené kráse.
Byla tak krásná, až to Janovi vyrazilo dech. Když mu podávala ruku, nezmohl se ani na pozdrav.
Jakmile spatřila jeho rozpaky, usmála se. „Jdeme na tu večeři nebo tady budeme jen tak stát?“
Jan přikývl a doprovodil dívku do restaurace.
Restaurace U velkého Johna, kromě toho, že byla uvnitř vyzdobena fotkami Johna Lennona, skrývala ještě dvě netradiční věci. Z nedalekého jukeboxu se ozývaly skladby pouze The Beatles a po usazení ke stolu bylo možno vyslechnout desetiminutovou přednášku o životě a tvorbě této světoznámé kapely. Celková atmosféra restaurace působila příjemně a romanticky.
Sotva se dvojice usadila a objednala si, Honza se zeptal, proč s ním chtěla mluvit.
Dívka na nic nečekala a představila se jako Eva Konopná. Asi po dvou hodinách rozhovoru s ní se Jan dozvěděl, že Eva je jeho nevlastní sestra. Dozvěděl se i pravý důvod jejího pláče při jejich úvodní písničce. Poznala v textu písně příběh vlastní matky a nevlastního otce ,kterého nikdy nepoznala.
Chvilku po tom, co Eva skončila své vyprávění se Honza nezmohl ani na slovo, místo toho se začali po chvíli mlčení smát, až se po nich všichni v kavárně začali otáčet. Jenže Janovi s Evou to bylo jedno, protože byli oba rádi, že našli to, co ani nehledali. Spřízněnou duši. Po pěti minutách neřízeného a hlavně hlasitého smíchu se oba konečně uklidnili, dojedli večeři, zaplatili a odešli.
Našli v sobě nejen nevlastní sourozence, ale i velmi dobré přátele. Po cestě do hotelu si Jan s Evou ještě povídali o běžných věcech a i když byla už trochu zima, jim to vůbec nevadilo, protože je hřál sourozenecký cit, který k sobě dnes pocítili. Před hotelem, kde Honza se svou kapelou bydlel se s ní rozloučil. Poděkoval jí za pěkný večer a šel ke schodům, vedoucím do haly hotelu. V půlce cesty se však ještě zarazil.
„Zítra ráno odlétáme domů do České Republiky, proto bych měl pro tebe nabídku. Nechtěla bys přijet?“
„Ráda,“ odpověděla Eva, usmála se, popřála Janovi hezkou noc a odešla.
Když Honza vešel do pokoje, celá kapela už pochopitelně spala. Vlezl do postele a za chvíli usnul. Druhý den se ho kluci ptali, jaká byla schůzka. Honza se usmál a popsal jim celou schůzku. Jakmile skončil, spoluhráči na něj zůstali nevěřícně koukat.
V deset dopoledne nasedli do letadla na Prahu a za pár hodin byli doma. Honza z letiště zavolal otci a ten ho tam vyzvedl. Po cestě domů mu Jan vylíčil průběh celého turné. Také mu pověděl o tom, co se mu stalo včera večer. Táta na to ale nic neřekl.
Po čtrnácti dnech se všechno vrátilo do starých kolejí, kapela začal znovu hrát, dívky opět ječely a hoši byli jako u vytržení. Po roce se Jan opět setkal s Evou a představil ji tátovi. Eva se u Jana zdržela týden. Od onoho dne jezdila Eva do ČR každý rok.
Jan si za nějaký čas našel dívku, se kterou se oženil a narodil se mu syn Josef.
Modrá Hora hrála ještě deset let, než se Honza rozhodl uskutečnit její poslední koncert, který měl ohromný úspěch.
Protože byl Honza šetřivý typ člověka, tak si za peníze, které dostával za vystoupení, pronajal budovu, kde zřídil malou pekárnu a pekl to nejvypečenější pečivo.

Žádné komentáře:

Okomentovat