Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

14. května 2018

Táta a válka - napsala Valentýna Kloboučníková

Každý večer to bylo stejné – nikdy jsem nemohla usnout. Myslela jsem na to, že tátu povolají do války a on od nás bude muset odejít.
 Měla jsem takovou teorii – čím víc nad tím budu přemýšlet, tím spíš to odvrátím a táta zůstane s náma doma, bude chodit do práce a všechno bude jako vždycky.
Proto jsem si tu situaci večer co večer alespoň 20 minut v hlavě důkladně přehrávala: táta přijde domů, přivítá se semnou jako vždycky, snaží se působit vesele, ale já cítím, že je nesvůj. Jde za mamkou do kuchyně, zavírá dveře, což normálně nedělá, a slyším tlumené hlasy.
Jsem netrpělivá a jdu se za nimi podívat, co se děje. Oba se na mě prudce otočí, mamka schovává hlavu do dlaní, táta se dívá ustaraně, pak se nakloní, má obličej v mé výši, položí mi ruce na ramena a řekne mi to – „Musím jít do války.“
Já se rozbrečím, padnu mu kolem ramen, mamka nás oba obejme a zůstaneme takhle pěkně dlouho – když ho budeme takhle držet a vynaložíme veškerou sílu, tak se mu nikdy nepodaří vyvlíknout – ve svých představách jsem plánovala, že ho budeme takhle objímat, dokud válka neskončí - to pak konečně povolíme zdřevěnělé paže a dovolíme mu, aby šel do práce, do obchodu, prostě kam potřebuje.
Pokaždé, když mi v hlavně hrál tenhle stále stejný film, jsem si tátův odchod protrpěla znova a znova – i když už jsem znala každé slovo, každý obraz, věděla jsem, jak příběh začne a jak bude pokračovat, tak jsem stejně vždycky usínala s polštářem promočeným slzami. Myslela jsem si však, že když si tohle všechno vytrpím předem, tak na mě osud bude hodný a povolání do boje se mému tátovi nějakým zázrakem vyhne.
Ale nevyhnulo – osud na mě kašlal, možná se mi dokonce vysmíval, když mě viděl se každý večer těmihle myšlenkami předčasně mučit. Popravdě - teď, když se na to dívám s odstupem, připadám směšná i sama sobě. Ale nemůžu si pomoct – zkouším znova tu stejnou strategii – táta se vrátí, táta se vrátí, táta se vrátí – každý večer se na to těším. Popravdě už tolik nevěřím ani na jednu, ale jestliže stejně nic nezměníme, tak je lepší doufat než se trápit.

Žádné komentáře:

Okomentovat