Měla jsem takovou teorii – čím víc nad tím budu přemýšlet, tím spíš to odvrátím a táta zůstane s náma doma, bude chodit do práce a všechno bude jako vždycky.
Proto jsem si tu situaci večer co večer alespoň 20 minut v hlavě důkladně přehrávala: táta přijde domů, přivítá se semnou jako vždycky, snaží se působit vesele, ale já cítím, že je nesvůj. Jde za mamkou do kuchyně, zavírá dveře, což normálně nedělá, a slyším tlumené hlasy.
Jsem netrpělivá a jdu se za nimi podívat, co se děje. Oba se na mě prudce otočí, mamka schovává hlavu do dlaní, táta se dívá ustaraně, pak se nakloní, má obličej v mé výši, položí mi ruce na ramena a řekne mi to – „Musím jít do války.“
Já se rozbrečím, padnu mu kolem ramen, mamka nás oba obejme a zůstaneme takhle pěkně dlouho – když ho budeme takhle držet a vynaložíme veškerou sílu, tak se mu nikdy nepodaří vyvlíknout – ve svých představách jsem plánovala, že ho budeme takhle objímat, dokud válka neskončí - to pak konečně povolíme zdřevěnělé paže a dovolíme mu, aby šel do práce, do obchodu, prostě kam potřebuje.
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgCTY6ngRJ4l8Xcw9t7x2gkRtMeiGgtlcg00M_O1twVlIrstiVTjdDHLjFkfX4ubCb8KUBwbkfUQetC9rv621u7Rk3xycq2-CF4N7sP0JSEP30hUZRQIcgHmt3eW3cKctvJyRkH7m6YulD0/s320/20170901_145841.jpg)
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj925g_3nGa0KpQZZlpTj-ccqzJfuhNDq8nH06WblppqEvrFpjMOjPT14_DTDLSarv8LCHIoV17_Zwr5KxE-nN3rz1tbEufJMNFA8MxpEF9MeDYTWdLVnx94OJRsdMlepvL26UbqLR9dNU9/s320/20170901_145732.jpg)