19. dubna 2018

Vražedné manýry - napsala Klára Dvořáková


„Utekli, určitě utekli…“ portýr celý udýchaný doběhne k recepci a položí ruce na pult, „Lenko, volejte policajty. Na 305 se stal mord!“

„Dejte ty ruce dolů, pane Macháně, teď jsem to utřela,“ zlobí se noční recepční, jakoby neslyšela, co právě řekl.

„Lenko, nic neutírejte, jsou to důkazy. Všechno kolem jsou teď důkazy!“ Macháně ukazuje rozpraženýma rukama na celou halu pětihvězdičkového hotelu.

„Pssst! Pane Macháně! Neplašte nám hosty! Že vy v tom svém kumbálku zase čtete nějakou detektivku,“ zasměje se Lenka a chystá se utřít otisky z recepčního pultu. Teprve teď si všimne jejich barvy, „To je fakt krev?!“ vyděsí se a kecne si na židli.

„Vždyť to říkám, někoho tam vodkráglovali. To je jistý!“ Jaromír Macháně si sundá portýrskou čepici a podrbe se na hlavě, „Budeme muset zavolat policajty.“

„Policajty? Neznáte postup? Nejdřív ředitele,“ recepční se celá klepe, když sahá po telefonu. Podívá se na hodiny – je půl druhé ráno. To ji šéf nebude mít rád. A co když je to planý poplach? On je Macháně podivín a hned vyšiluje… Lenka odloží telefon zpátky.

„Vy jste viděl mrtvolu, Jaromíre? A co jste vůbec dělal na třistapětce? Pokud vím, tak vás nevolali…“ Lenka se rozhodne, že přijde věci na kloub.

„Jak by mě mohli volat, když tam nikdo není?“

„Vy chodíte do pokojů, když vás tam nikdo nepozval?! To máme přece zakázáno!“ Lenka vypadá přísně. Komu si pak hosté stěžují? Kdo nedostane dýško, když se stane průšvih? Ano, ona – recepční!

„Byli divný, měl jsem dojem, že je znám, nebo aspoň ji. Nevím odkud, ale určitě ji znám. No a oni se po chodbě tak plížili, pořád se ohlíželi a ona měla jen pantofle a hlavně neměli kufry.

„Takže jste je viděl odcházet?“

„Odcházet? Asi ano – bylo to hodně pozdě večer a on měl zabalenou ruku. Bůh ví, co v ní držel. Říkám vám, že tam někoho zamordovali, okradli a pak nám ještě zdrhli bez placení.“

Recepční chvíli přemýšlí, pak se podívá do počítače. Pár kliků a ví, že pokoj 305 si najala agentura Dara VIP, která u nich má otevřený účet. Berou si ty nejlepší pokoje pro svoje hvězdičky, politiky a vůbec lidi, kteří nechtějí, aby v hotelu figurovalo jejich jméno. Což potvrzovalo Macháňovu teorii o tom, že se mu zdáli povědomí. Bohužel dál o nich nevědí nic.

Tihle hosté se na recepci nehlásí. Rezervaci i vyúčtování s nimi dělá agentura. Kartu na recepci vyzvedává hlavní portýr Bedřich Srna a shrábne za to dýško, i když nemají kufry. Vrrr! Tuhle nespravedlnost Lenka nesnáší. Jakoby byl hlavní portýr méně užvaněný než recepční. Ona drby nedělá. Sama navrhovala, aby kartu ubytovaným nosila recepční nebo pokojská – ty stejně pokoje uklízejí a většina z nich ani neumí česky, tudíž se nedá očekávat, že by poznali nějakou tu celebritu. Jenže Bedřich je ředitelův kamarád a tak se dozvěděli, že oni nesmějí opouštět recepci a pokojské tu večer nejsou. Takže mají po dýškách.

„Počkejte chvíli, pane Macháně. Půjdu se podívat s vámi. Vy rád přeháníte. Jen zavolám službu, ať to tady nenechám prázdné,“ Lenka otevře dveře za sebou. Po tmě dojde ke stolní lampičce a rozsvítí.

„Michale, Michale, vstávej. Potřebuju tě na recepci,“ Lenka třese ramenem spícímu kolegovi v hotelovém stejnokroji.

„Co je? Přijel zájezd?“ vrčí Michal, ale zvedá se. Protře si oči a oblékne tmavě modrou vestičku, co visí na židli vedle postele. Ještě si projede hřebenem po paměti vlasy a je připraven.

„Musím odejít s Macháněm na pokoj 305. Je tam nějaký problém. Pohlídáš recepci,“ řekne tiše Lenka.

„Proč šeptáš?“

„Já ti to pak vysvětlím. Jsi ready?“

„Jo, tak jdi. Přebírám štafetu,“ zasměje se Michal, sedne si a napije se studeného kafe stojícího na recepčním pultu. Pak si všimne otisků na okraji recepce. Ještě rozespalý pokrčí rameny, automaticky vezme hadr a vyčistí místo do předpisového stavu. Snad to Lence nebude trvat dlouho, rád by se vrátil na kavalec, pomyslí si ještě a uvelebí se zpět do velké kancelářské židle za pultem. Včera to bylo s kamarády náročný a nerad by usnul tady pod kamerama. Za sražené prémie mu to nestojí.

Lenka zatím dorazí s Jaromírem Macháněm do třetího patra. Dojdou na konec chodby, kde je největší apartmá.

„Tady to je,“ konstatuje Macháně, jakoby Lenka byla v hotelu poprvé.

„Jste si jistý, že je ten pokoj prázdný?“

Macháně kývne, Lenka přesto zaklepe. Jestli tam někdo bude a zjistí, že jim vlezli uprostřed noci na pokoj, tak je agentura sežere i s botama a ředitel hotelu umí nepředpisové chování trestat velice důrazně. Lenka má svoji práci ráda a nerada by o ni přišla. Může tu mluvit několika jazyky, potkávat zajímavé lidi, učit se na zkoušky do školy a ještě za to dostává velmi slušně zaplaceno. Jen z dýšek už si letos našetřila na dovolenou, a to ještě není ani pololetí.

Rozhodne se zaklepat ještě jednou. Soukromí hostů (zvláště těch VIP) je posvátné. Než však něco stihne, Macháně strčí kartu do čtečky a pokoj se otevře.

Uvnitř apartmá je tma. Lenka vsune svoji kartu do spínací krabičky za dveřmi a místnost prozáří světlo. Z ložnice se ozve hudba. Vejdou do obýváku. Je prázdný. Na zemi leží roztržená pánská košile a hned vedle černý lesklý střevíc s hodně vysokým podpatkem.

Lenka se podívá na Macháně a pokrčí rameny. Ten ukáže ke koupelně.

Lenka otevře dveře a rozsvítí. Doslova ztuhne na prahu. Všude je krev. Na bílých ručnících naházených do vířivky, rozmazaná na podlaze, na mramorové desce, v umyvadle i na zrcadlech. Většinou už stihla ztmavnout, jen na mokrých ručnících je ještě světlá.

Lence se podlomí nohy a chce se jí omdlít.

„Tak co? Měl jsem pravdu?“ Jaromír Macháně vypne hruď a zastrčí si ruku mezi knoflíky portýrského obleku, jakoby skládal přísahu.

„Měl…,“ víc Lenka neřekne. Jako v mátohách otevře dveře do ložnice. Chce to mít za sebou. Pokud už musí ve dvě ráno vzbudit ředitele, potřebuje kompletní přehled.

V ložnici svítí jen lampička na nočním stolku. Postel je zpřeházená, na prostěradlech je krvavý flek velikosti palačinky. Tohle na defloraci nevypadá, pomyslí si Lenka cynicky.

„Tak co? Už mi věříte? Že zdrhli?“

„Proč by „zdrhali“, pane Macháně? Ten pokoj objednala agentura a je zaplacený.“

„Aha… To jsem nevěděl. Tak tady někoho oddělali a mrtvolu odvlekli...“

„Jasně, odtáhli ji přes recepci a nikdo z nás si ničeho nevšiml,“ Lenka je rozčílená a ironická. Proč zrovna ona a proč dneska? Zítra, vlastně už dnes, má ve škole zkoušku z ekonomie. Jestli tu teď začne čmuchat policie, tak se nestihne s Michalem vystřídat a alespoň trochu se do osmi vyspat.

Pro jistotu dojde k oknu a odtáhne záclonu. Okna v tomto hotelu nejdou otevírat kvůli klimatizaci a sklo je nepoškozené. Tudy se mrtvoly nikdo nezbavil.

Musí zavolat ředitele. Čím rychleji bude konat, tím dříve to bude mít za sebou. Sáhne po vypínači v ložnici a pokoj ozáří prudké světlo. Lenka chce jít k telefonu, ale když zvedne z koberce peřinu, aby mohla projít, všimne si něčeho lesklého pod postelí. Skloní se a sebere z podlahy řetízek s přívěskem. Ohlédne se po Jaromírovi, jestli ji neviděl, ale ten je zaujatý cpaním lahůdek pro hosty do pytlíku, co našel v zásobníku u WC.

Lenka by se jindy rozčílila, teď ale využije čas a prohlédne si svůj nález. Šperk je zlatý a nezvykle těžký. Když jej otočí do správné polohy a pozná písmeno G spojené s andělským křídlem a šípem, dojde jí, kdo byl dnešním VIP hostem. Amora! Extravagantní zpěvačka, jejíž skutečný věk na ní nikdo nepozná. Hvězda netající se svou slabostí pro „zajíčky“ a poněkud uvolněné sexuální praktiky, nositelka prestižních cen a miláček publika napříč generacemi. No, nazdar! Jestli ji tu někdo zabil, bude to pro hotel katastrofa.

Než si stihne představit všechny alternativy, zazvoní přímo před ní telefon. Lenka sebou škubne. V obýváku Macháněmu upadne sklenice na podlahu. Naštěstí se na tlustém koberci nerozbije a tak se ozve jen Jaromírovo drsné zaklení. Obě kapsy předepsaného oblečení má vyboulené, jak do nich nacpal obsah celého tácu s občerstvením.

„Crrr!“ ozve se znovu telefon. Lenka konečně zvedne sluchátko.

„Lenko?“ uslyší hlas Michala.

„No, co je?“ zavrčí. Ještě ten mi tu chybí, pomyslí si.

„Volá Petrásek - ředitel agentury Dara VIP. Že by potřeboval službičku. Když jsem mu řekl, že jsi právě na tom pokoji, o kterém mluví, tak chtěl mluvit s tebou. Hele, o co jde?“

„Dej mi ho. Já ti to pak vysvětlím,“ odbude ho Lenka.

„Jo, jasně, jako vždycky,“ zabručí Michal a přepojí hovor.

„Slečna Slavíčková?“ ozve se úlisný hlas majitele firmy Dara VIP. Lenka jej už dávno podezírá, že je kluzčí než vodní had.

„Ano, pane Petrásku. S čím vám mohu pomoci?“

„Volala mi naše klientka, že má problém a řekněme zapomněla něco v pokoji 305…“

„Zapomněla?!“ Lenka nerozumí, co po ní ředitel chce, ale vypadá to, že jejich mrtvola žije. Pokud teda Amora nezabila nějakého milence a nestrčila ho pod postel. Lenka se i se sluchátkem ohne a snaží se pohledem proniknout tmu pod dvoulůžkem. Hledá tělo.

„…nezabíhejme do detailů. Oba jsme profesionálové. Nemusíme si nic vysvětlovat…,“ pokračuje Petrásek.

„Nemusíme si nic vysvětlovat? Pane Petrásku, já jsem právě v apartmá, které vypadá, že tu zavraždili podsvinče. Tolik je tu krve a vy mi říkáte, že si nemusíme nic vysvětlovat?“ Lenka do telefonu téměř křičí. Pak si uvědomí, že v pokoji není sama. Přikryje sluchátko a otočí se k Macháněmu.

„Jaromíre, jděte do eráru, přivezte prázdný kufr, ručníky, povlečení a nějaké neprůhledné pytle… Jo a nezapomeňte si u sebe v kamrlíku vyprázdnit ty kapsy,“ dodá ještě Lenka, když chce Macháně protestovat. Až po její poslední větě, spolkne portýr protest, srazí podpatky a vyrazí splnit instrukce.

Lenka sundá ruku z mluvítka.

„Vidím, že jste velice schopná,“ zaskřehotá Petrásek, „neslyšel jsem všechno, ale myslím, že si rozumíme. Pokoj ukliďte a vše, co tam najdete, vyhoďte. Pak už jen zapomeňte.“

„Počkejte ještě, pane řediteli,“ Lenka ucítí svou šanci, „Ten řetízek máme také vyhodit? Pamatuji si, že Amora říkala, že k němu má osobní vztah… Ale mohlo to být jen divadlo pro veřejnost.“

„Jen žádná jména, prosím! Ví o tom ještě někdo z personálu?“ Petrásek přejde do šepotu.

„Ne, neví a můžeme klidně šeptat, pane řediteli. Ale nic to nemění na faktu, že to tady vypadá, jakoby se u nás v apartmá koupala čachtická paní. Můžu vám poslat fotku, jestli chcete,“ doplní Lenka škodolibě.

„V žádném případě! Nic nefotit. Pro přívěšek pošlu kurýra. Pořádně jej zabalte, ať není poznat, co v balíčku je. Budu vám vděčný.“

Lenka se podívá ještě jednou na krvavé prostěradlo a nahlédne i otevřenými dveřmi do koupelny, „A jak moc vděčný mi budete, pane řediteli?“ v jejích slovech je slyšet jasnou výzvu.

„Osobně vás pochválím za vaši diskrétnost u ředitele hotelu, na to se můžete spolehnout,“ slibuje Petrásek.

„Za to si nic nekoupím,“ odtuší Lenka. Na chodbě už slyší Macháněho, jak jede s kufrem.

„Myslím, že by vám tam kurýr mohl nechat menší odškodné za vaši práci. Říkejme tomu třeba dobírečné za balíček. Vidíte tisíc korun jako dostatečnou satisfakci za ten drobný úklid?“ Petrásek je kousavý.

„Ne, nevidím! Myslím, že byste mi měl poděkovat alespoň desetkrát tolik…,“ řekne Lenka a zatne ruku v pěst. Jde po tenkém ledu. Macháně si otevře dveře a dotáhne kufr dovnitř.

„A myslím, že byste měl stejně poděkovat i mému kolegovi, co to bude uklízet se mnou,“ přisadí si ještě Lenka. Na odpověď nepočká a zavěsí. Vezme mobil a pečlivě vyfotí koupelnu, ložnici i střevíc a košili na podlaze. Pro jistotu. Kdyby chtěl Petrásek zapomenout příliš rychle.

Macháně by si také rád pokoj vyfotil, aby mohl kámošům u piva vyprávět, co se mu to v hotelu zase přihodilo, ale nechal si mobil v kutlochu, když vyndával z napěchovaných kapes své dnešní úlovky. Takže má smůlu.

Krvavé ručníky i prostěradlo nacpali do pytlů a ty do kufru ke střevícům (druhý ležel za gaučem), kartáčkům a košili. Lenka přejela desinfekčním sprejem povrchy, Macháně natáhl nové povlečení. Našel při tom v posteli žiletku s kapkou zaschlé krve, ale o té Lence neřekl, stejně jako ona jemu zatajila přívěsek. Přidá si tenhle úlovek do své sbírky kuriozit.

Když skončí, odvezou kufr do kumbálu. Portýr jej ráno po službě odveze s sebou a jeho obsah vyhodí do kontejnerů na sídlišti. Nebude to poprvé. Standardně za takovou službu dostává láhev koňaku od hlavního portýra. Pokud by se rozhodl, ukázat mu nalezenou žiletku, možná by byl i doutníček.

Lenka si drhne ruce, až je má celé červené a pálí. Namaže si je luxusním krémem, který našla v apartmá. Ten a parfém nevyhodila. Ne, že by to byl přímo její styl, ale mohl by se hodit.

Na recepci dorazí zamyšlená. Hlavou se jí honí spousta myšlenek. Proč bylo všude tolik krve, když se nikomu nic nestalo? Opravdu nikomu? Jak dopadl muž, kterému patřila ona roztržená košile? Jak prošli recepcí, aniž si kdokoliv všiml, že jsou zranění? Nepřehnala to, když si řekla o tolik peněz za úklid a za mlčení? Co když si bude Petrásek stěžovat řediteli? Nebo to bylo málo?

„Slečna Slavíčková?“ muž sedící vedle recepce se postaví. Lenka se lekne. Sevře řetízek v kapse.

„Ano?“

„Jsem od pana Petráska. Jdu vyzvednout balíček,“ muž se na Lenku usměje.

„Ale já ho ještě nemám zabalený…“

„To nevadí,“ konstatuje tiše muž, "Vím, jak to vypadá, a budu diskrétní," podává Lence obálku. Je plná tisícikorun.

„Dvacet tisíc od pana Petráska,“ konstatuje a dívá se Lence dlouze do očí.

Lenka nevydrží a sklopí zrak k podlaze, „Tušíte, co se na pokoji stalo?“ zeptá se, ale obálku si nevezme.

„Nebojte se, nebylo to nic strašného. I když to tak možná vypadá,“ zašeptá muž.

„Bylo tam tolik krve… Jsou v pořádku?“

„Ujišťuji vás, že jsou. Oba. I díky vám a vašemu úklidu,“ řekne muž pevným hlasem.

Lenka si oddychne, „Stejně to nechápu. O té krvi se mi bude určitě zdát.“

„Možná byste měla vědět, že to dělají oba dobrovolně,“ muž se zašklebí a znovu natáhne k Lence ruku s obálkou. Teprve teď si Lenka všimne jeho obvazu. Něco jí nedošlo, jen neví co.

„Dejte mi prosím ten přívěsek a já půjdu.“

„Zabalím ho. Slíbila jsem to panu Petráskovi.“

Muž se pousměje a kývne. Lenka odběhne za recepci, vezme papír z tiskárny, zmuchlá do něj přívěsek a obmotá balíček ze všech stran lepící páskou. Potom se vrátí k muži a svůj výtvor mu podá.

„Ale peníze si od vás nevezmu. Rozmyslela jsem si to.“

„Jen berte. Ujišťuji vás, že pan Petrásek na tom škodný nebude. Kdyby sem musel poslat svoje „čističe“, stálo by to mnohem víc. Vytrhla jste nám trn z paty a on to ví.“

„To si tam jako pouštěli žilou?“ nedá to Lence.

„Něco takového… Hemomanie* je teď mezi hvězdama hrozně IN, ale občas se to poněkud vymkne kontrole, každopádně pššššt!“ muž přiloží ukazováček k ústům.

„To opravdu někoho vzrušuje pohled na krev? Brrrr…. To já bych nikdy nemohla… Navíc ten nepořádek potom všude kolem…“

„Z lásky uděláte ledacos...,“ utrousí muž suše.

Víc už neřekne. Dá si balíček do kapsy a odchází. Až v tu chvíli si Lenka uvědomí, že se dílky spojily a ona už zná celé tajemství apartmá č. 305 – dojde jí, co bylo špatně. Muž neměl pod zapnutým sakem košili - ta leží, spolu se střevíci Amory, v kumbálu portýra Macháně a čeká na vyhození…

------------------------------
*Hemomanie - sexuální fascinace krví (lidskou nebo zvířecí)

Žádné komentáře:

Okomentovat