Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

16. dubna 2018

Tři tečky - napsala Monika Obojková

„Zkouříme se spolu někdy?“ ptal se a jedl banán. Seděla jsem na stromě. Chtěla jsem ten banán. Jako opice. Prý mi dá kousnout, když slezu. Nechtělo se mi dolů.
„Jo, když budeme mít chuť.“
Má odpověď mu připadala příliš obyčejná. Přál si metaforu.
Chtěla jsem pusu.
Ještě chvíli jsem seděla na stromě. Bylo ticho, přemýšleli jsme. Když dojídal poslední kus banánu, bylo nám jasné, že tahle hra už nestojí za nic.
Po cestě na tramvaj jsme mlčeli, vesměs. Přišlo nám to lepší, než všechny povrchy: Takové ty kecy brr bzz počasí crr škola práce drrn.

„Někdy bych chtěl celý den jezdit tramvají. Ráno nastoupit před barákem a až do večera jen přestupovat, koukat z okna a fotit.“
„Proč jsi to ještě neudělal?“
„Nevím. Asi se bojím, že ta představa je lepší než skutečnost.“

Má modré oči. Jako bílé tygří mládě. Když jsem byla opilá, řekla jsem o něm, že je zvíře. Nedodala jsem, že roztomilé. Nikdo mě nechápal. Nikdo ten večer nevěděl, jak proměnlivé mají kočky oči.

Koukali jsme z Letné na červené střechy pod námi. Přitahovala mě představa chodit úplně nahoře po té záplavě nakloněných rovin. Začala jsem mluvit německy. Byla mi trochu zima. Německy lze mluvit hladce, když víte, že vám ten druhý nerozumí. Neříkala jsem nic intelektuálního, prostě spontánní dlouhé německé věty. Mluvila jsem o atmosféře na hřebenech střech, větru a strachu z výšek.
„Mám hrozně ráda výhledy. Když jsem jezdila v létě pod stan, vždycky jsem chtěla vylézt na všechny skály v okolí. Nejhezčí je to při západu slunce. Malý princ řekl, že když je člověku moc smutno, má rád západy slunce. Jednou ho prý viděl třiačtyřicetkrát. To by na mě bylo moc. Příliš mnoho emocí najednou.“
„Jsi takový malý uzlíček emocí.“
Jsem.
Jen ještě nevím, co jsem kromě toho. A on to taky neví, ani o mně ani o sobě.
Budeme se vyrovnávat každý sám. Budeme vědět, že ten druhý nám byl kdysi blízký. Jen se utopíme v tom přiblblém archetypu nevalidních argumentů a ješitné hrdosti. Odloučeni.

Nestihla jsem mu ukázat malého jestřábka na Pražského povstání.
Řekl, že už mě nemá rád.
Asi se bál, že ta představa je lepší než skutečnost.