 |
| Oldřich Šimek, Milan Matějů a profesor Rašín |
Berounský gympl byl fajn. Už tam jsem si začal hrát se slovy, s češtinou, s absurditou. Byly to první pokusy o poezii. Pak jsem v roce 1970 přišel na „Pláň“. Chtěli po nás, abychom se učili, ale bylo to fajn. Až na Hobzu. Matikářka Hobzeková nebyla fajn. Krákorala: „Řešte problém!“ a chtěla, abychom výpočet řešili už cestou k tabuli.
Rašín se vymykal běžnému pojetí středoškolského studia té doby. Netuším, jaké měl vzdělání, ale vím, že nějaký čas strávil v Západním Německu. A zřejmě cestoval i po dalších zemích tehdy zapovězeného světa. Snad tam i učil jako stážista nebo tam studoval, ale určitě to přispělo k jeho obecnému rozhledu.
Rašín vždy přednášel literaturu a dějiny v širších souvislostech. Někdy v tak širokých, až skončil velmi daleko od původního tématu. Přednášel poutavě se skvělou dikcí a načasováním. Někdy se opakoval. Legendárním se stalo jeho vyprávění o bordelech v Amsterodamu, kde slečny sedí ve výkladních skříních a štrikují. Nebo nám povídal o peněžence ležící v blátě a nacpané bankovkami, kterou při ústupu v Haliči nakonec nikdo nezvedl.
Rašín pro mne objevil část literatury, hlavně poezie, ke které bych se byl asi jinak sám nedostal – objevil pro mě autory, kteří tenkrát nebyli v osnovách – Jehan Rictus, Lawrence Ferlinghetti, Robinson Jeffers...
Kriticky komentoval moje pokusy o poezii a nabádal mne k jednotě formy a obsahu.
Rašín poskytoval nám i sobě dostatek volnosti. Třídní knihu měla na starosti zodpovědná spolužačka. Až na pozdější výjimky jsme neměli problémy s docházkou. Vzhledem k pojetí Rašínovy výuky se občas stalo, že jsme ještě před čtvrtletní konferencí neměli žádné známky. Řešení bylo snadné – písemka: 15 otázek, 15 známek. Hotovo! Splněno. Na němčinu jsem k Rašínovi nechodil, nevím, jestli by mě byl něco naučil, ale měli jsme ho ještě na výtvarku, která byla příjemně volná, i když konkrétní výstupy požadoval. Většinou jsme svá díla dokončovali v nočních směnách těsně před termínem. Pokud se pamatuji, nikdo z nás nebyl výrazný výtvarný talent, ale vyzkoušeli jsme si různé techniky, dozvěděli se něco o barvě, grafice, keramice...
Nevím, jestli byl Rašín v partaji. Myslím si, že nebyl. V každém případě nás žádnou komunistickou propagandou neotravoval a naše útěky z prvomájových demonstrací neřešil.
Rašín byl náladový, životem a dobou těžce zkoušený člověk. Když během našeho studia ztratil všestranně nadaného syna, našeho spolužáka z vyššího ročníku, naše sympatie k němu a soucit neznaly mezí. Myslím, že po téhle ráně osudu zatrpkl. Není divu, že se stal ještě náladovějším. Jeho sarkasmus dokázal zranit i provokovat. Tak nás v roce 1973 dovedl k maturitě.
4.A / 1973
