13. září 2016

Ztrémovaná pedagožka - napsala Marie Popelíková

Jsem tu nějak brzy. Škola je sice otevřená, ale chodby zatím prázdné... Zato před školu už míří rodiče s prvňáčky. Někdo táhne ubrečeného potomka, jiné dětičky se třeba už nemohou dočkat. A pak přijde horda těch větších! Ach, jestlipak to zvládnu?! Ještě štěstí, že budu mít ty nejmenší, ti snad mají respekt. Já je chci mít ráda! Teď honem ještě před tím přílivem zkontroluji, zda je všechno, jak má být.
   Ve třídě se mi zdá trochu dusno, na chvíli otevřu okno. Tabule je čistá, křídy v zásuvce, na mé židli žádný napínáček. Od těch malých mi to snad nehrozí, ale později ve vyšších třídách...

Ano, abeceda zavěšená, ale kam jsem nalepila ty vystříhané obrázky?  -  Jo, tady na nástěnku! Domácí zvířátka - sama jsem je tam lepila. A teď jsem už tak ztrémovaná, že zapomínám. Snad mi zůstalo v hlavě aspoň něco z toho, co mi do ní na tom rekvalifikačním kurzu nalili. Z kanceláře ministerstva školství se mi jaksi všechno jevilo snadnější. Doufala jsem, že mi to tak vydrží až do důchodu, ale časy se mění, co bylo není...
A teď se bojím, jak mě děti přijmou. Budu se jim líbit?
   Hlavně na nic nezapomenout. Mrknu, jestli se všichni přezuli do bačkůrek. Do prvních lavic posadím ty nejmenší holčičky. No jo, ale ti větší kluci vzadu budou asi vyrušovat! Kdysi prý bývala ve třídě i oslovská lavice - rozhlížím se - ta už přece také dávno není! Ani bych ji tu nechtěla, chci být hodná paní učitelka. Vždyť je to moje premiéra!
Moje první první třída! A když se osvědčím, nemusí být poslední. Další rekvalifikace by asi byla nad mé síly. Tak ještě honem cigaretku  -  ne! Děti už přicházejí. Musím být pro ně příkladem!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat