13. září 2016

Pruhovaná pohádka - Lucie Dynterová

Lucie Dynterová, Fakulta designu a umění v Plzni
V jedné zoologické zahradě žila zebra, která se až po uši zamilovala do osla. Když se o tom dozvědělo její stádo, začalo se zebře zlomyslně posmívat: „Osel? Ten hlupák a budižkničemu?“ vykřikovaly jedna přes druhou. „To sis vybrala pěkného nápadníka,“ řehtaly se, „vždyť ani nemá pruhy!“  Zebru urážky sestřiček moc mrzely, a tak se odstěhovala do stáje k oslovi. „Však bude zase dobře,“ uklidňoval ji. „Nic na světě není jenom černobílé.“
Pár dní na to se zebry ráno vzbudily a s hrůzou zjistily, že nemají pruhy. „Kam zmizely?“ bědovaly hlasitě, „Jak se teď navzájem poznáme?“ Zpráva o jejich neštěstí se donesla až ke stáji, kde bydlel osel se zebrou. „Chudinky,“ litovala je hodná zebra, „tohle si opravdu nezasloužily.“
A protože měl osel zebru velmi rád a oproti přesvědčení ostatních byl značně chytrý a vzdělaný, vydal se ztracené pruhy hledat. Nemusel chodit daleko, neboť mu brzy pohled padl na hrocha u bazénu, který měl své tělo pokryto pruhy a vzhlížel se pyšně ve vodní hladině.
„Hrochu, proč máš tolik pruhů?“ zeptal se osel a předstíral překvapení.
„Zdědil jsem je po pradědečkovi,“ lhal z plných plic namyšlený hroch. 
„Ach tak,“ povzdechl si smutně osel, „to tě lituji, pruhy totiž vycházejí z módy a všichni teď chtějí nosit tlustou kůži. Takovou, jakou si měl předtím právě ty!“
„Vážně?“ divil se hroch a dodal: „Vždyť ty zebry se pořád tak vychloubaly,
jak jsou tuze krásné a elegantní… A já jsem chtěl být zrovna tak hezký!“
„Myslím, že nejkrásnější jsi právě ve své vlastní kůži,“ usmál se na něj osel.
A hroch, přechytračen oslovými slovy, všechny pruhy ze sebe rychle sundal.
Osel si pruhy nasadil na záda, aby se mu cestou lépe nesly, a najednou už nevypadal jako osel, ale jako pruhovaná zebra. Když dorazil osel k nešťastným zebrám, žádná z nich ho nepoznala,
a protože měl na sobě černé zebří pruhy, chtěly se s ním přátelit.
Osel se ale zatvářil namyšleně a řekl: „Zebry se přeci nebaví s nikým, kdo na sobě nemá žádné pruhy!“ Na ta slova se dalo stádo do pláče. Osel nenechal zebry dlouho naříkat a sundal si ze zad všechny pruhy. Když stádo zjistilo, že je to osel, zastydělo se za své předchozí chování.
Pak se zebry chytrému oslovi omluvily a děkovaly mu, že jim pruhy našel. A tak ho celé stádo přijalo mezi sebe a zebra s oslem spolu žili velmi šťastně.

Žádné komentáře:

Okomentovat