28. srpna 2018

Ledovcový obr - napsal František Hladík


Foto: František Hladík
Stál jsem na úzké skalní římse. Nebyla o moc širší než okenní parapet. Díval jsem se na syna a vychutnával společně strávené chvíle na místě, kde nás nespojuje jenom vzájemné rodinné pouto.Vracíme se z výstupu na nejvyšší jihotyrolskou třítisícovku.

Sám Reinhold Messner, který jako první člověk pokořil korunu Himaláje, nazval Ortler „ledovcovým obrem“. Teď se ohlížíme k jeho vrcholu ve výšce 3905 metrů. Sdílíme krásu hor a cítíme respekt k jejich majestátnosti. To, že jsme k sobě připoutaní lanem, jen prohlubuje naši vzájemnou důvěru. Utváříme sladěný celek, který musí skvěle fungovat. Pokud udělá chybu jeden, tak druhý za ní zaplatí stejnou mírou.

Je pozdní odpoledne. Sluneční paprsky jenom letmo šimrají vrcholky okolních hor. Z vedlejšího údolí k nám doléhá tlumená ozvěna kostelního zvonu. Svolává k večerní mši. Krajina utichá. I vítr, který nás celý den doprovázel a ošlehával promrzlé tváře, odvál do jiného údolí.
 
A najednou to přijde. Prásk. Rána jako z děla. Po ní dlouhý ostrý rachot. Jako by někdo do údolí z kilometrové výšky vysypal nákladní vlak plný kamenné suti a skla. Je to naprosto ohlušující. Údolí se halí do mlhy z prachu a zbytků ledové tříště.
Slunce se totiž během dne nezarývalo jen do našich tváří. Žhavé paprsky se opíraly i do ledové masy nad námi. K večeru se se kus ledu velký jako panelový dům utrhl. Po dopadu se rozbil na kusy právě v místech, kterými jsme lezli.
"To bylo jenom o vlásek" řekl syn. Kdybychom se zdrželi o chvíli déle, tak z nás nezbylo nic.
"Aspoň vidíš, že můžeš být sebelepší, ale poslední slovo bude mít vždycky hora," odpověděl jsem a zároveň cítil hrdost na to, co jsme ten den společně dokázali. 


Žádné komentáře:

Okomentovat