3. června 2016

Vánoční večeře - napsala Sára Máya Zidek

Asi jako všechny zimní dny v Polynésii, byl i tento pochmurný. Celý den pršelo a stále nepřestávalo,
takže naše zahrada se proměnila v jeden veliký rybník. Samozřejmě nechyběly sladkovodní ryby, které při první příležitosti opustily svá maličká území v jezírcích v džungli a vydaly se hledat potravu na naši zahradu. Většinou se jí staly utopené žížaly. A ačkoliv voda ze zahrady proudem odtékala přímo do laguny a v jinak uhlazené pláži si už vyhloubila hluboká koryta, hladina vody na zahradě ne a ne klesnout.
Všichni korýši a hmyz i škodná havěť měla skrýše zatopené, a vylézali tak do korun stromů i do lidských obydlí. 
Byly sice Vánoce, ale chutná ryba, dárky pod stromečkem a radostná atmosféra se nedokázaly vyrovnat mému strachu z toho, co by se mohlo stát.

Cyklon ani tsunami nehrozily – nic ve zprávách nebylo. Víc jsem se bála už tak silného větru, který z jehličnanů nad naším domem ulamoval jako nábojnice veliké šišky a já si tak při každém dopadu myslela, že na nás shora cosi střílí – a že to byla palba! Možná mimozemšťani…
Díky, že máme plechovou střechu! Neteče sem! poděkovala jsem někomu v duchu.
Navíc byla večeře znepříjemněná tím, že vítr dokázal dokonale vehnat vodní tříšť až na naší terasu a všichni jsme se cítili jako kdybychom právě vylezli z bazénu. Korunami jehličnanů, které náš dům obklopovaly, i korunami stromů blízké džungle se vítr honil takovou silou, že nejednou se ozvalo zapraskání větve a její hlasitý dopad. Větší strach jsem ale z nějakého důvodu měla z hukotu větru v listí, které mi připomínalo řev obra, než ze zvuku lámajících se a padajících větví, které jako by značily, že se obr blíží.
Každou chvílí sem mohl přiletět nebo přilézt nějaký ten ‚nezvaný host‘. Ať už by to byla obyčejná masařka nebo jedovatá stonožka, nikdo z nich – ani šváb nebo mravenec – tu nebyli vítáni. Co horší! Džunglí se potulovali psi a kočky, které by jistě mohla vůně smažené ryby přilákat a náš pes, který si právě na terase liboval na prasečí hlavě, by nemusel přesilu zvládnout. Pro jistotu byla vždy při ruce mačeta, dlouhý nůž a pistole.
Snažila jsem se strach z bubnování šišek a řevu lesa zahnat a rozdávala jsem dárky. Sedla jsem si ke stolu s pevným dárkem nesoucím mé jméno a začala jej horlivě rozbalovat. Co to asi bude?! pomyslela jsem si. Všechen strach náhle zmizel a já se jen soustředila na to, abych co nejdříve rozbalila dárek. Co jsem vždy nesnášela a čeho se nejspíš nezbavím, jsou ty pohledy všech okolo, když něco dělám. Úplně jsem cítila, jak mě pohledy rodičů propalují až do základů a já prudce zvedla hlavu. „Co se na mě tak díváte?!“ řekla jsem typicky dětsky vysokým tónem.
„Nic, jen se díváme. Jsme zvědaví, co ti Ježíšek přinesl,“ odpověděla mamka s taťkou tak nějak naráz.
„Nechte toho, je to děsivý!“ opáčila jsem s další komickou grimasou a pokračovala jsem v rozbalování. Co to bylo za dárek, to si nepamatuju. Možná, že autíčko na ovládání. Auta a klučičí hračky byly tak nějak moje. Určitě jsem se nad dárkem zaradovala – neradovala jsem se jen, když jsem dostala knihu – a musela si ho pečlivě prohlédnout, zatímco se mi v hlavě honilo: Není někde odřený, poškrábaný, roztržený?! Není mu něco?!
Uběhla chvilka, co jsem si dárek prohlížela, když jsem zaslechla podivný zvuk. Chodila jsem často do džungle a znala jsem zvuky, jaké se tam dají zaslechnout. Ale vzhledem k tomu, že tahle džungle nebyla nic jako z Hollywoodských filmů, ale spíš pořádně bahnitý les, tak se tam moc podivných zvuků zaslechnout nedalo. Hladový potulný pes tyhle zvuky nevydával, kočka utíkající před čelistmi mého psa taky ne, slepice také ne a na žádné jiné zvíře jsem si nemohla vzpomenout.
„Tati, slyšíš to?“ řekla jsem s vážným obličejem a strhnula jsem v poloze, v jaké jsem byla.
„Co?“
„Takový chrchrchrš – škrábání,“ odpověděla jsem a prsty jsem naznačila škrábání nohou, ale vypadalo to spíš jako běh koně. Odpověď jsem nevnímala. Měla jsem jen tušení, co by tento zvuk mohlo vydávat – pořádně veliký hmyz a to by mohla být jen zatraceně velká stonožka či americký šváb… nebo ještěrka, ale ty by se raději utopily, než aby se přiblížily lidskému obydlí. Nezajímalo mě, jestli to bude šváb nebo ještěrka, začala jsem se s panickou hrůzou rozhlížet po všem okolo. Na bambusové nohy proskleného stolu a pod jeho bílý ubrus, do polic bambusové skříně vedle mě, do škvír mezi prkny terasy i na opěradlo židle.
A pak jsem ji uviděla.
Byla dlouhá asi jako moje předloktí a tlustá jako prst. Její rezavé tělo, skládající se z jakýchsi buchtiček, se nechutně vlnilo na okraji dřevěné stěny za opěradlem židle a její okrové nohy se dokonale pravidelně zvedaly a pokládaly, jako kdyby se chtěly pyšnit tím, jak dokonale umí mexickou vlnu. Jakmile jsem ji zpozorovala, zastavila se na místě a natáhla ke mě hlavu a dalších několik článků těla. Z jejího vlnění jsem poznala, že se chystá skočit!
„TATI!“ vykřikla jsem hlasitě, vymrštila jsem se na nohy, až jsem klopýtla. Pes nechal prasečí hlavu a se okamžitě vymrštil na nohy, přiběhl ke mě, postavil se mezi mě a stonožku a zvedl ocas.
Taťka doběhl do kuchyně, vytáhl ze šuplíku ten nejdelší nůž a svižně se ke stonožce vrátil. Ta možná vycítila hrozící nebezpečí, ale příliš pozdě. Její vnitřnosti zbarvené do všelijakých barev se rozlezly po dřevě a stonožka se v posledním záchvěvu života zakousla do nože. Její ostrá kusadla však byla na ocel krátká.
Jakmile jsem uviděla důvěrně známou barvu hmyzích vnitřností a stonožčí tělo, jak se z posledních sil stačí udržet na dřevě a uniknout záhubě ve vodách zahrady, začala jsem se pomalu vracet na své místo. Když spadla, těžce jsem dosedla a zaklonila hlavu. Ruku jsem položila na srdce, abych cítila, jak mi strachy bije jako o závod. Byla jsem ráda, že mě nekousla nebo že nekousla našeho psa, protože kdyby se tak stalo, nemusel by se už probudit.
Najednou se to strašidelné vytí obra z džungle stalo příjemnou uklidňující hudbou, kterou mi ještě několika málo notami vylepšil v mých uších hvízdající vítr.