22. června 2016

Poplach v naší ulici - napsala Eva Svobodová

Jestli máte pocit, že Vaše daně jsou k ničemu a rozpustí se bůhvíkde, aniž by k něčemu užitečnému sloužily, přečtěte si následující příběh. Možná vás překvapí, co všechno může vyvolat jediný telefonát na tísňovou linku. A na konci možná změníte názor. Protože tohle se může stát kdykoli, kdekoli a komukoli.

Vedu ze školky své dvě holčičky. Už se blížíme domů, míjíme sousední budovu. Přímo před vchodem stojí jako vykřičník osamělý pánský pracovní kufřík. Pěkný, jistě kožený. Někdo ho tu zapomněl? I holky si už všimly a řítí se k němu jako o závod.
STOP! Blikne mi v hlavě. V tom domě je peruánská ambasáda. Píše se rok 1995. A v minulých týdnech se tady událo několik nepříjemností – vybuchla tu petarda, pak někdo zapálil okna v přízemí, barák počmárali politickými hesly. Prý je za tím vším teroristická organizace Světlá stezka.

„Stůůůůjte! Nešahejte na to,“ zařvu jako lvice. I holky se leknou a strnou, ke kufříku nedoběhly. Tázavě se otáčejí s ustrašenými tvářičkami, co že se to mámě stalo. 
Ale já už mezitím jednám. Obě chytnu za ruce a vleču je co nejdál.  CO KDYŽ JE TO BOMBA, TEĎ UŽ OPRAVDOVÁ?
Poklusem dorazíme domů, holky pořád zamlklé, nechápou co se děje. Chvátám k telefonu a vytáčím 158. Nahlásím nález a své jméno i číslo telefonu. Za okamžik mi volají zpátky, aby ověřili, jestli si z nich někdo nedělá blázny.
A pak se začnou dít VĚCI. Do pár minut houkání sirén ze všech stran. Policisté vyskáčou z dodávek a vyhánějí lidi z chodníku. Čumilové koukají z okolních oken a stojí ve vchodech – ty naopak uniformy zatlačují do hloubi baráků. Hasiči zatarasí celý blok domů. Na přilehlé hlavní třídě zastavují policisté i tramvaje.  Dvě velké sanitky zašpuntovaly naši ulici na obou koncích.
Všemu vévodí šedý náklaďák s obrovským nápisem PYROTECHNICI. Mladého muže nabalí do obrovského skafandru a nasadí mu helmu s malinkým průzorem. Rázem je z něj zelený neohrabaný golem, který se pohybuje jen malými krůčky. Ten půjde až ke kufříku a prozkoumá ho, hádám. To je teda profese, bleskne mi hlavou, pořád jednou nohou na hřbitově. Ale naštěstí se ukáže, že má pomocníka. Z náklaďáku vyjíždí cosi malého při zemi, co připomíná obrněný vůz. Na dálkové ovládání ho golem vede jako hračku po ulici, pak se zastaví a dál už jede jen robot. Vztyčí na sobě různé antény, ramena a zrcátka. Když dorazí až ke kufříku, pořádně ho očuchá, položí, opatrně převrátí a zkoumá. Nakonec ho šikovně jedním z ramen otevře.
Uvnitř jsou dvě staré knihy o přírodních krásách Československa.
Všichni si oddychli. Robot mizí do náklaďáku, zpocený pyrotechnik se vysápe ze své skořápky a tramvaje se s cinkáním rozjedou. Jen mně je trochu hanba, co jsem to vlastně spustila…
Druhý den potkám svoji tetu. Shodou okolností pracuje na peruánské ambasádě jako hospodyně. Rozhořčeně mě informuje: „Představ si, co se tady včera stalo. Já vyklízela na velvyslanectví komoru a našla zachovalý kufr a docela pěkný knížky. No byla škoda to vyhodit. Tak jsem to dala před barák, aby si to někdo vzal a měl z toho ještě radost. Ten kufřík mohl ještě dobře sloužit! A nějakej magor hned zavolal pyrotechniky, že je tady prý bomba! No chápeš to, co lidi dnes nenapadne?!“

Žádné komentáře:

Okomentovat