Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

12. května 2016

Noc vysokov v horách v "kontejneru" - napsala Jana Prošková

Foto: Jana Prošková

Ležím v nemocnici, koukám na koruny stromů za oknem a čekám na operaci. A přitom to začalo tak
nevinně. Ve vestibulu metra I.P.Pavlova, kde jsem jednou cestou z práce po letech úplně náhodně potkala bývalého spolužáka Aleše z gymplu.
Slovo dalo slovo, zašli jsme spolu na víno. Aleš nadšeně vyprávěl o svých výletech do skal. Tak jsem si řekla, že to prostě taky musím zkusit. A dohodli jsme se hned: již nejbližší víkend spolu pojedeme do Itálie lézt na ferraty…
Google mi našel, co to vlastně via ferrata znamená. Nijak mne nevarovala ani definice pojmu: „náročné turistické trasy, zajištěné ocelovými lany, skobami a žebříky. Vedou strmými stěnami“. Naopak jsem si zjistila, co si potřebuji pořídit, kde se mám pojistit. A v pátek brzy ráno jsem už stála vedle Aleše pod skálou kdesi v Dolomitech.

„No to snad nemůže myslet vážně!“ proběhlo mi hlavou, když jsem viděla kolmou stěnu nad sebou… Myslel to vážně. A taky to dal jasně najevo, když se vydal do skály s povzbuzením: „Tak šup šup, polez!“
Nebylo už cesty zpět. Přišlo první zaseknutí karabiny, druhé, třetí… a tak to trvalo pět hodin. Pět hodin jsem stoupala po skále pořád dál a výš… a musím přiznat, že během několika minut mi to začalo připadat úžasný: sluníčko, výhledy. Byla jsem na sebe pyšná. Prostě super výlet.
Ale pak se nad námi začaly stahovat mraky. Bohužel doslova… A do hodiny jsme viděli na obzoru první blesky ve vedlejším údolí. Což o to, podívaná to byla krásná, jenže my jsme vězeli pořád ve skále a k nejbližší chatě to bylo ještě čtyři hodiny lezení…
A tak Aleš přišel s návrhem. Vzpomněl si, že někde ve skalách je vyznačené jakási nouzové útočiště, kde je možné v případě potřeby i přespat. Brzy jsme to útočiště přes údolí uviděli. Byla to železná bouda velikosti většího kontejneru na odpadky. Sice moc lákavě nevypadala, ale bouřka se blížila a vlastně nebylo moc jiných variant. Jenže cesta k záchraně byla ještě pořádně dlouhá a nebe už vypadalo opravdu hrozivě. Uplynula ještě celá hodina, takže k boudě jsme dorazili již v dešti a silném hřmění. Sotva za námi zapadla dvířka, uhodil první blesk a mnoho dalších mělo následovat. Teď můj život závisel na železné boudě, bouda stála na malém výčnělku skály a kolem šlehaly blesky. Celou noc jsem se přesvědčovala, že Faradayova klec není jen pouhá teorie, a že tenhle kontejner na skále ve výšce tři tisíce metrů mi ten život opravdu dokáže zachovat… Nejhorší noc mého života, ze které mne nakonec osvobodila totální únava a asi jsem spíš omdlela, než že bych usnula…
Přišlo ráno a po bouřce ani památky, Dolomity se tvářily jako by nic, svítilo slunce… a my zase vlezli do sedáku a zase jsme zaklapli karabinu…dostala jsem pocit, že všechny fyzikální zákony přestaly platit a skála nikdy neskončí… skončila… nastal hřebínek… v průvodci psali, že jsou z něj krásné výhledy. No ony byly, to je fakt, ale nějak v průvodci zapomněli napsat, že hřebínek je široky 10 cm a dlouhý 2km a zkuste jít po kladině 2 km a ještě se přitom kochat výhledy , když je pod vámi více než 3 km hloubky z obou stran…

Žádné komentáře:

Okomentovat