3. února 2016

Lyžování očima začátečníka - napsala Anna Jandová

Je to tu .. silnice, na které by se v tuhle ranní hodinu daly předvádět trojité odpíchnuté ritbergery, se
mění v polní cestu. Na ní se kroutí různobarevný had plný nespavců, kteří stejně jako my zavětřili první sníh. A jsme v cíli. Začínají mně sžírat pochybnosti .. vážně to chci? V noci jsem snila o mírném, dostatečně širokém a hlavně poloprázdném svahu na který mě někdo vyveze, prostě sen lyžaře začátečníka. Ale tady to už na parkovišti vypadá jako na plážích v Chorvatsku uprostřed léta. Ze snění mně vytrhne má 5 letá dcera. Drží odhodlaně svoje lyžičky a volá. Maminko, v půjčovně bude fronta, pospěš si, já už chci lyžovat. Byli jste už někdy v půjčovně?
Je plná co nejdůmyslnějších stojanů s lyžařským vybavením všech možných I nemožných velikostí, takže je až neuvěřitelné, kolik se toho do tak malé místnosti může vejít. Mezi tím vším tančí milý pán středního věku, který se po chvíli ujímá I mne. „Kolik vážíte” ptá se. Co je mu do toho? Manžel do mne jemně dloubne a šeptá, že tady se lhát nevyplácí, a tak ubírám jen o kilo. Dostávám své vybavení, uzavřu nohy do těch příšerných španělských bot, a pohybem astronauta vyplouvám ze dveří. Mlsně se ohlížím po dětském vleku, který mi připadá perfektní, ale odvážně mířím dál. Po celém těle mi prochází mráz, I když dnes není tak chladno. V hlavě mi znovu a znovu probíhá vzpomínka. Díky té hrozné rukavici zaseknuté ve vleku ležím na břiše a lanovka mne táhne nekonečné metry vzhůru. Kolem nejmíň tucet spolužáků s pobaveným výrazem na tváři. Za svou neschopnost pak zbytek lyžařského výcviku stoupám do kopce po svých, abych si těch pár metrů mohla zplužit. No nic, teď už je to prý jiné. Stojím ve frontě plné lyží a hůlek a sleduji lyžaře před sebou. Ladně nasedají na vlek a bez prolémů stoupají vzhůru. Kotvu podává znuděný kluk v širokých kalhotách a já se přes hlavy lyžařů ujišťuji: “pomůžete mi, že”? Baví se pohledem do mé vyděšené tváře a vzkazuje: “nebojte a když spadnete, sjeďte rovnou ke mně a zkusíme to znovu.” Tomu se to řekne. Sjet … Cha. “Ne ne, děkuji, pojedu sama” …. slušně odmítám nabídku na spolujízdu, protože představa hned dvou párů lyží zamotaných v jednom chumlu mě vyděsila. A je to tu. Kloužu k místu, které mi ukazují a .. nasedám. Křečovitě se držím tyče vedle mne a vší silou se snažím udržet své lyže, aby netančily v tak divokém rytmu. Chvílemi zkouším jízdu po levé, po pravé, to vždy, když přijde nějaká nerovnost. Držím se zuby nehty a pomalu se blížím k vrcholu. Už vidím siluety manžela s dcerou, kteří mávají v místě, kde se mám z kotvy vyprostit. Odhazuji kotvu, vyčerpáním padám, ale se šťastným úsměvem na tváři, že jsem to dokázala. Pak můj pohled sklouzne ke svahu. V hlavě mi zní poplach. To musí být jiný kopec! Zdola to vypadalo jako mírná romantická loučka, na které se v létě líně popásají ovce. Tohle je ale nejmíň jako ty sjezdy na Mistrovství světa v Beaver Creaku, co na ně koukáme v televizi. V tom si všimnu, že moje dcera už míří ladnými obloučky z kopce dolů a tak mi nezbývá, než se taky rozjet. Je to jiné než v mém snu. Sjezdovka není vůbec tak široká, jak bych si přála. Už už chci zatočit, ale často je něco moc blízko. Sloup, jiný lyžař nebo jen hrouda sněhu. Lyže mi neustále přejíždějí jedna druhou jako by se ocitly v té nejvášnivější hádce. Pak se zase udobří a rozjedou se ďábelskou rychlostí dolů ze svahu a já je opět křížím v marné snaze přibrzdit. Do toho všeho mě oslepuje závěj vloček, které chrlí lyžařské dělo, a přes ty oranžové brýle je svět vůbec nějak temnější. Svah semi zdá nekonečný. Naštěstí už jasně rozeznávám obrysy útulné teplé kavárny hned u vleku, ze které do dálky voní palačinky. Přece jen to teď bude jiné.

Žádné komentáře:

Okomentovat